Zlámalová: Byty jsou u nás nejméně dostupné z celé Evropy. Problém nejsou peníze, ale nedostatek bytů
Ceny bytů stoupají podstatně rychleji než platy. Takže bydlení je rok od roku méně dostupné. Na chvostu Evropy jsme dlouhodobě, ale propadáme se ještě stále hlouběji. Podle aktuální studie Index prosperity, kterou dali dohromady ekonomové České spořitelny, bylo loni na pořízení bytu o rozloze sedmdesát metrů čtverečních potřeba patnáct ročních platů. To jsou čísla za celou Českou republiku. V Praze, Brně, Plzni, Hradci Králové nebo Liberci a dalších prosperujících městech bude skóre ještě výrazně vyšší.
V Dánsku vám na pořízení stejného bytu stačí polovina. Průměrný plat za sedm a půl roku. Podobné je to v Belgii a jen o něco více v Nizozemsku. Dalo by se to smést argumentem, že v těchto zemích, které patří k nejbohatším v Evropě jsou i při zohlednění vyšších cen výrazně vyšší platy. Jenže to není to podstatné. Na žebříčku dostupnosti jsou mezi sebou promíchané bohaté a chudé země. Mezi státy s nejlépe dostupným bydlením patří chudé Bulharsko.
Naopak všechny země střední Evropy jsou úplně na chvostu Evropy. Jen lehce dostupnější byty, než Češi mají Maďaři, Slováci a Poláci. Přesně tak vypadá pořadí nejméně dostupného bydlení v Evropě.
To hlavní vysvětlení není v bohatství ani úrovni cen v jednotlivých zemích. Je v počtu bytů v přepočtu na obyvatele. A těch je u nás skoro nejméně v Evropě. V Dánsku naopak nadprůměrné množství. Hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil trefně upozorňuje, že kdybychom měli v přepočtu na obyvatele tolik bytů jako Dánové, okamžitě by nám jich přibylo o čtvrtinu. To znamená 500 tisíc nových bytů.
Není těžké si představit, co by to udělalo s cenami. Ekonomie funguje velmi nemilosrdně, když je něco vzácné, je to drahé. Když to vzácným být přestává cena padá.
O dostupnosti bydlení nerozhoduje celkové bohatství země, ale počet bytů, které jsou v ní k mání. U nás jich je nejen na obyvatele skoro nejméně v Evropě, ale také se staví skoro nejméně nových.
Pohled do dalšího grafu srovnávajícího délku povolování nových staveb mluví jasně. Jsme opět na chvostu v Evropě. Dánsko naopak na špičce. Nedá se to vysvětlit ani tím, že my si prostě pečlivě chráníme města a hned tak něco nepovolíme. Dánská architektura a design patří spolu se Švýcary, Nizozemci a Finy k nejlepším v celé Evropě.
Nám bydlení prodražuje byrokracie a možnost blokovat nové stavby stížnostmi a napadáním. Klasické NIMBY (Not in My Back Yard, ne na mém dvorku) se tady zjevně dá využívat výrazně efektivněji než ve vyspělých zemích Evropy typu Dánska.
Problém prohlubuje to, že města nemají jasné územní plány s vizí kde co stavět, do kterých by se pak ve velmi jednoduchých stavebních řízeních pouštěly nové stavby. O tom všem se mluví roky. Data ale ukazují, že reálně k žádnému posunu nedošlo.
Nedostupné bydlení jako jeden z největších problémů pro voliče ukazují všechny průzkumy. Politici si to uvědomují, místo co nejrychlejšího zjednodušení staveb ale přichází s nesmyslnými návrhy na státem dotované nájemní byty, novou regulací nájmů v těchto bytech, s novými dotacemi na domy po babičkách nebo dřevostavby. A když bankéři vidí, jak se všude rozhazují dotace, přišli si říct o státní dotaci úroku z hypoték.
Nic z toho k dostupnému bydlení nepomůže. Problém nejsou peníze. Problém je nedostatek bytů.
