Generální ředitel ČT Jan Souček.

Generální ředitel ČT Jan Souček. Zdroj: Blesk:Jiri Kotatko

Nemáš televizi ani rádio? Nevadí, máš přece internet nebo chytrý telefon aneb Z televizních poplatků nová daň

Jiří Štefek

Povinnosti pravidelně platit televizní a rozhlasový koncesionářský poplatek se od nového roku vyhne už jen zlomek tuzemských domácností. Ministerstvo kultury totiž hodlá od 1. ledna okruh plátců tohoto poplatku rozšířit i o takové domácnosti, které sice televizi či rádio nemají, ale naopak disponují připojením k internetu nebo lidé v nich žijící vlastní chytré telefony. Mezi plátce budou nově zařazeny i firmy, pro které bude výše poplatku stanovena dle počtu zaměstnanců. Výsledek takto hustěji utkané sítě bude výrazný a zjevný – počet plátců se zvýší až o 615 tisíc.

Uvalením povinnosti platit na další subjekty však celá záležitost nekončí. Ministr kultury Martin Baxa totiž navrhuje zvýšit i samotnou výši koncesionářských poplatků. Za televizi by se od nového roku nově platilo 150 korun měsíčně, tedy o 15 korun více než dosud. Za rozhlas by pak poplatek vzrostl o desetikorunu na 55 korun měsíčně. 

Zvýšení výše samotného poplatku je na celé záležitosti asi nejméně diskutabilní. Tento poplatek za službu médií veřejné služby se nezvyšoval už mnoho let. Jeho poslední valorizace u televize proběhla v roce 2008 a u rozhlasu ještě o tři roky dříve. Oněch 25 korun měsíčně navíc opravdu není něco nepřekonatelného a ve světle růstu cen a výdělků za poslední dvě dekády se nad tím nelze pohoršovat.

Mnohem více diskutabilní je však záměr uvalit poplatek i na další skupiny domácností či firmy. Jistě, v řadě domácností opravdu televizi či rádio nemají. Například z výchovných důvodů nebo vlastnictví těchto médií odporuje životní a pracovní filozofii jejich členů. V těchto domácnostech pak mají lidé notebooky, tablety či chytré telefony. Na nich většinou pracují, ale používají je i ke své zábavě či vzdělávání. Sledují na nich i zpravodajství, ale není doložené, jak velký podíl lidí sleduje na těchto moderních nosičích zpravodajství České televize nebo poslouchá Radiožurnál. Přesto všichni tito lidé budou nově platit.

Moderní informační technika se používá i ve firmách. O tom, zda je skutečně využívána jen a pouze k práci, by se dalo s úspěchem polemizovat. Ale lze předpokládat, že většina lidí v práci na televizi nekouká a ne každý poslouchá na síti právě veřejnoprávní rozhlas. Ale ta možnost tady je, byť v řadě firem jsou nastaveny přísné filtry, které otvírání určitých stránek a webů nedovolují.

Vládní záměr v podobě, v níž je nyní prezentován, působí už opravdu jako nová daň. Tím, jak se citelně zmenší okruh neplátců, už se pomalu blížíme ke stavu, kdy poplatek bude platit takřka každá domácnost. Pro některé to bude zvýšení jen o 25 korun měsíčně, pro nově uvízlé „ryby“ to už bude větší skok. Takové domácnosti najednou vyskočí z nuly na 205 korun a firmy nad 25 zaměstnanců zaplatí něco málo přes tisícovku. Čím početnější na zaměstnance firma je, tím vyšší bude i poplatek. Například společnost o 500 a více lidech zaplatí měsíčně 20 500 korun.

Na druhou stranu si můžeme říct, že mohlo být ještě hůř. Původně navrhovaný růst poplatku za televizi byl totiž ještě vyšší a snaha zvýšit koncesionářské poplatky tu nyní také není nová. Hovořilo se o ní v minulosti vícekrát, jen nebyl dostatek politické vůle a statečnosti ji prosadit. Nyní to stát vyřešil šalamounsky: uvalil poplatek na další skupiny domácností, aby těm již nyní platícím nemusel tolik podražit. Je to vychytralý krok, kdy se televize i rozhlas „napasou“, ale většinu populace tolik nepodojí. Televize si díky vyššímu poplatku přijde za rok navíc o 865 milionů korun a rozhlas o 331 milionů korun. A to už jsou slušné peníze. Kdyby je měli zaplatit jen stávající plátci, byla ba valorizace poplatku mnohem vyšší.

Zcela jistě začnou zaznívat proklamace (především od opozice), že navrhovaná opatření jsou asociální a že by bylo nejlepší poplatky zrušit. Na druhou stranu je evidentní, že v takto rozbouřené a rozjitřené době mají ve společnosti nestranná a objektivní veřejnoprávní média nezastupitelnou roli jakožto bodu, v němž kdokoliv a kdykoliv najde přesné a ověřené informace, které nejsou zkreslené politickým či jiným marketingem. A to je hodnota, za kterou musí být vyspělá společnost připravená a svolná zaplatit.