Lenka Zlámalová: Jak si Česko zabíjí talenty. Přijímačky na střední školy obnažují obrovský problém
Nejsou lidi. Stěžují si podnikatelé všude, kam člověk přijde. Přesněji řečeno: nejsou lidi schopní rychle se orientovat, přizpůsobovat, učit se nové věci, odvážně se rozhodovat, nést chyby, umět prohrávat a z těch chyb se učit. Samostatně schopní vymýšlet nové věci, vést komplexní projekty, tvořit. Tohle není stesk, že není dost vyučených lidí do továren. To je stesk nad nedostatkem lidí, kteří by dokázali českou ekonomiku táhnout k branžím s vysokou přidanou hodnotou.
Gaussova křivka říká, že vrozené schopnosti lidí včetně inteligence a nadání jsou ve všech společnostech rozděleny stejně. Výsledek v bohatství a civilizační úrovni je ale zcela zásadně ovlivněný tím, jak s lidským kapitálem dokáže daná společnost nakládat. Jak ho dokáže šlechtit, pečovat o něj, rozvíjet ho. Stejná květina v ideálních podmínkách krásně vykvete. Přinese radost i bohatství. Ve špatných bude živořit. Promarní svůj potenciál. Stejné je to se schopnostmi lidí. Země, které je dokážou rozvinout, prosperují a jsou bohaté. Jiné ten potenciál zbytečně zabíjí. My v mnoha ohledech patříme k těm druhým. Teď to ostře ukázaly přijímačky na střední školy.
Standardizované testy, jako je Cermat, mají tu výhodu, že skutečně srovnají znalosti dětí. Ne nutně schopnosti, protože ti, kdo je kvůli špatné škole nebo nepříliš motivačnímu rodinnému prostředí nerozvíjeli, mají při stejném intelektu přirozeně hroší výsledek než ti, kdo kvetli v dobré škole a motivované rodině. Je to jako ve sportu. Talent je jen základ. Bez tréninku nikdy nikdo žádný velký výsledek neudělá. To je těch deset tisíc hodin práce. Velmi často o tom mluví legendární Jaromír Jágr.
Jistě se vždycky někde může objevit geniální street smart, trojkař, který to pak natře úspěchem všem premiantům, ale není to pravidlo. Tím je, že talent, který se nerozvíjí, nekvete.
Křižovatkami jsou pro děti pátá, sedmá nebo devátá třída, kdy odchází na střední školy. Standardizované testy jako Cermat jsou tím nejobjektivnějším měřítkem. Dosáhnout jedniček na lehké, nenáročné škole může být totiž mnohem snazší než dosáhnout na trojky na skutečně náročné.
U škol, které si berou od státu příspěvek na studenta, musí standardizovaný test Cermat z matematiky a češtiny tvořit alespoň šedesát procent celkového výsledku přijímaček. Zbytek si škola může doplnit čímkoliv podle vlastního uvážení. Od jazyků přes studijní předpoklady po ústní pohovor.
Letos byly přijímačky poprvé digitalizované, takže se ukázalo srovnání dat za celou republiku. A z něj vystoupily obrovské rozdíly. Jednak samozřejmě ve znalostech dětí. To je pravidelně vidět i ze státních maturit nebo mezinárodních testů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj PISA.
Jenže se hlavně ukázalo, že pro přijetí na stejný typ školy, například na gymnázium, kam jdou děti s nejlepšími výsledky, jsou v jednotlivých regionech fatálně jiné laťky. Nejvyšší počet bodů z testů Cermat je 100. V Praze, kde je největší konkurence na počet škol, bylo na přijetí potřeba nejméně 70 bodů. Na špičková gymnázia v Brně přes 80 bodů. V Ledči nad Sázavou ale stačilo jen 36 bodů a v Lovosicích 33 bodů. Takže je to čistě věc nabídky na počet obyvatel.
V Praze nebo Brně se spousta talentovaných dětí na gymnázia vůbec nedostala kvůli nedostatku míst. Nebudou tak mít šanci naplno rozvinout svůj talent a země přijde o jejich potenciál. Ideální systém ve stylu „ani talent nazmar“ by měl fungovat tak, že se stanoví minimální laťka pro přijetí na gymnázium. Pokud by to bylo například výše zmíněných 70 bodů, měli by se všude do tohoto typu studia dostat děti se znalostmi nad tuto laťku. A stát by měl kapacitu škol pružně přizpůsobovat.
Demografii a sílu ročníků známe předem. Stejně jako to, kolik lidí se stěhuje do velkých prosperujících měst. Tam by se měla gymnázia rozšiřovat a v regionech, odkud lidé odcházejí a kde je laťka výrazně nízko, by se naopak měla zvýšit, a pokud ji dost dětí nepřeskočí, tak je nutné omezit kapacitu školy.
Dnešní systém, kdy se prostě přijímá určitý počet dětí bez ohledu na jejich výkon jen podle kapacity, je čistým mrháním talenty. Stejně to bohužel funguje i na univerzitách, kdy se prostě nabírá fixní počet lidí bez ohledu na to, jaké mají výsledky.
Takže jeden rok může na přijetí stačit třeba výsledek na úrovni 60 procent a rok nato v silnějším populačním ročníku budete potřebovat 80 procent.
Další kapitolou je, že talentované děti z méně motivovaných rodin často vůbec nezkusí dát přihlášku na náročnější školu, protože je k tomu nikdo nevede. Nemáme systém, jak v méně podnětném prostředí talenty hledat a pěstovat. A tak se velmi často zbytečně nerozvinou ve špatných školách.
Bohaté jsou ty země, které si své talenty velmi pečlivě pěstují a dávají si obrovský pozor, aby jediný nepromarnily. Školy tady nejsou pro úředníky ani pro učitele, jsou tady proto, aby co nejlépe rozvinuly talent každého dítěte. Aby z něj vytáhly maximum.
