Přijetí eura by vyvolalo výrazný propad dlouhodobého českého růstu
Přijetí společné evropské měny by mělo pro Českou republiku dramaticky negativní důsledky, a to z důvodu, o kterém se v rámci veřejné diskuze prakticky mlčí. Za 30 let by došlo ke zbytečnému a nenávratnému propadu v českém ekonomickém růstu minimálně o celou desetinu oproti zachování koruny, navíc aniž by z toho měl kdokoli jiný užitek.
Hlavní příčinou škodlivosti eura je skutečnost, že jsou jednotlivé oblasti eurozóny tak zásadně vzájemně odlišné svou hospodářskou strukturou a ekonomikou obecně, že vyžadují pro své správné fungování výrazně odlišné přístupy bank k úvěrům v jednotlivých letech.
Úvěry se v ekonomice zlevňují zpravidla proto, že centrální banka i celý finanční systém aktuálně věří na dlouhodobou schopnost dlužníků splácet půjčky včetně úroků, a nepožadují proto vysokou prémii za riziko. Domácí firmy pak mají více peněz na továrny, reklamu, stroje, výzkum, programování, kamerový systém, auta či zateplování budov.
O pár let později se tyto investice v souhrnu projeví nejen vyššími mzdami zaměstnanců příslušných firem, ale i vyššími zisky hospodských či kadeřnic, ke kterým chodí, a také vyšším výběrem daní na dálnice, nemocnice či univerzity. Je to však komplikovaný proces, kdy počáteční vlna růstu zájmu o podnikání a investování vede k rostoucímu zájmu například o pozemky, o stavební i výrobní materiály, následně i o lepší jídla v restauracích, o kadeřnické služby a ostatně i o další úvěry. Vše zmíněné proto postupně zdražuje. Takový proces je v rozjetých a správně fungujících ekonomikách ozdravný.
Průšvih však je, pokud k vlnám zdražování a zlevňování dochází kvůli neúměrně levným, či naopak příliš drahým úvěrům s předstihem či zpožděním oproti optimálnímu stavu. Jak takové optimum poznáme? Přesně ho nezná nikdo, natož předem. Jedinou možností, jak se k optimu co nejvíce, co nejčastěji přibližovat, je nastavovat flexibilně podle odborných odhadů budoucího vývoje ceny úvěrů čili úrokové míry. Nezbytným úplným základem pak je správné stanovení „základních“ úrokových sazeb zpravidla ze strany centrální banky, jako je Evropská centrální banka či Česká národní banka (ČNB).
Z tohoto pohledu by bylo ideální, kdyby mohly být sazby stanoveny pro každý podnik i každou rodinu zvlášť. Jenže to by musela mít každá jednotlivá organizace svou vlastní měnu, což by bylo nepředstavitelně složité a nepřehledné. Jediná společná měna v podobě koruny pro celou republiku má navíc zásadní výhody pro správu daní či pojištění, platy ve veřejném sektoru i komfort turistů a dílčí výhody také pro obchod či služby včetně zranitelných menších živnostníků.
Když tedy není rozumná vlastní měna pro každou organizaci, měli by mít jednotnou měnu společně aspoň pouze ti, kdo spolu aktivně obchodují či jinak ekonomicky spolupracují, a to buď přímo, nebo jen přes málo „kolen“. Nebo ti, na něž aspoň působí obdobné vlivy, například proto, že podnikají a pracují v podobném odvětví a ve stejném daňovém systému.
Eurozóna jako celek žádné takové podmínky ani zdaleka nesplňuje, a to ani ve vztahu k České republice. Česká či německá ekonomika jsou totiž závislejší na vývoji v průmyslových odvětvích než Francie, která je o to závislejší na službách. Chudší „rozjeté“ státy zpravidla rostou relativně rychleji, ale v některých případech zároveň s většími relativními výkyvy než státy v přepočtu na obyvatele nejbohatší. Řekové, Litevci, Slováci, Chorvati či Portugalci jsou přitom dokonce o třetinu chudší než Němci. Rozdíly jsou i v citlivosti na světovou ekonomiku podle stupně závislosti na zahraničním obchodu a také v podílu investic na ekonomice (na což mají velký vliv i jednotlivé vlády). Některé národy jsou také spořivější než jiné třeba proto, že jim díky většímu bohatství nebo nízkým daním zbývá více peněz, které nemusejí nezbytně utratit. Liší se také v ochotě k vládnímu zadlužování. To přitom nezatěžuje jen budoucí generace, ale zároveň okamžitě bere či prodražuje podnikatelské úvěry i hypotéky. V eurozóně jsou tak ve výsledku zbytečně bity firmy i rodiny, jejichž vlády jsou rozpočtově zodpovědné, čímž eurozóna „nespravedlivě“ pomáhá obyvatelům těch členských států, jejichž vlády se neúnosně zadlužují. Pověstná je odlišná mentalita jihu od zbytku EU. Evropská centrální banka navíc „kupuje“ dluhy některých nezodpovědných vlád a de facto je rozděluje do celé eurozóny, čímž povzbuzuje další vlády k nadměrnému utrácení.
Potřebujeme tedy, aby nám „základní“ úrokové sazby stanovovala na míru naše, nikoli evropská centrální banka. Jaký je vliv takových sazeb na ekonomiku, lze jen řádově odhadnout. Podle odborných odhadů chybné stanovení sazeb o pouhého 0,5 procentního bodu vede zejména v období nízkých sazeb ke zpomalení růstu (nebo posílení propadu) následného ročního HDP v řádu desetin procentního bodu, což už je znatelné.
Výkyvy těchto sazeb přitom bývají značné, a proto je vysoké rovněž riziko jejich nezanedbatelně špatného určení. Podívejme se na jednu z nich, na tu, za kterou si banky mohou krátkodobě půjčovat peníze od ČNB. Průměrně činila v historii samostatné České republiky zhruba 6 %. V období ekonomického úpadku, počínaje rokem 2009, a následného jen velmi pomalého oživování se však pohybovala pod 3 %, často dokonce hluboko, až skoro na nule, takže banky měly půjčky prakticky zdarma, což povzbuzovalo českou ekonomiku v době, kdy to potřebovala. Tento stav trval (až na drobný výkyv) do podzimu 2021. Ani to však nestačilo k celkovému zájmu o úvěry, takže se během této doby ČNB dokonce rozhodla k extrémnímu a dost možná škodlivému kroku, který si lze představit jako vypouštění korun do ekonomiky prostřednictvím nákupů (a tedy stahování) cizích měn za tyto nově „vytištěné“ koruny a následné držení pořízených cizích měn v rezervních zásobách, kde musely z více důvodů částečně ležet ladem. Naopak v období od rozdělení Československa se přes šest let tato sazba pohybovala nad 10 %, v roce 1997 dosáhla dokonce 50 % a následně na půl roku spadla na stále ještě enormních 23 %.
Za posledních 15 let se průměrně lišila o více než jeden procentní bod od sazby „evropské“. Zejména v posledních letech, kdy ČNB musela kočírovat vysokou inflaci, se korunové a eurové půjčky lišily diametrálně. ČNB má přitom stejnou cílovou míru dlouhodobé inflace jako Evropská centrální banka, což je poměrně pochopitelné jednak proto, že se ČR snaží z politických pohnutek vývoji v eurozóně přibližovat, a jednak proto, že by byla ekonomicky přibližně průměrným státem eurozóny.
Kdyby náš stát hypoteticky znenadání skočil v období nedávné vysoké korunové inflace do eurozóny, „celoevropské“ úvěry by byly pro české firmy i domácnosti nezdravě levné a dosáhli by na ně i ti, kdo nebudou schopni v případě zhoršení podmínek ze svých eurových zisků a mezd dluhy splácet. Mnohé české rodiny by tak přišly o dům splácený hypotékou a řetězovou reakcí by bankrotovala řada českých živnostníků a firem včetně některých nezadlužených. Je sice pravdou, že naši ekonomiku přes známky recese drželi zaměstnanci se svými relativně nízkými reálnými mzdami i zaměstnavatelé, kteří se báli propouštět, díky čemuž se podařilo nad očekávání zdárně překlenout období pandemie i vysokých cen energií, je však zjevné, že pouze koruna umožňuje aktuální hladké pokračování včetně nízké nezaměstnanosti.
Možná ještě horší by pro náš stát v eurozóně byla období, kdy by Češi naopak zbytečně nedosáhli na úvěry kvůli neúměrně vysokým úrokům. To se týká i změn úroků v průběhu trvání vaší hypotéky.
Český HDP na obyvatele reálně rostl v historii samostatného státu v průměru přibližně o 2,5 % ročně. Jaký vliv by tedy mělo na naše celkové měřitelné bohatství za 30 let, kdyby byl náš průměrný roční růst právě kvůli přijetí eura dejme tomu „pouze“ o 0,2 procentního bodu nižší (což je optimistický scénář)? Přírůstek bohatství by byl přinejmenším o desetinu nižší neboli horší, přitom aniž by to zbytku eurozóny jakkoli pomohlo. Lze to přirovnat k likvidaci části produkce nebo bombardování některých továren.
Nejde pouze o to, že bychom si v porovnání se zachováním koruny koupili méně jídla nebo horší televize. Především by bylo ve srovnání s ponecháním koruny o poznání více Čechů poznamenaných či ohrožených chudobou (ať už si chudobu stanovíme jakkoli), měli bychom znatelně horší zdravotnictví, než jaké by jinak bylo, méně policistů v ulicích, méně opravených silnic i méně vědeckých výsledků.
Pro ty, kdo myslí i na příští generace, za jediné století by se tento rozdíl rozrostl z 10 % dokonce na 20 %. Důvodem tak obřího celkového relativního propadu by bylo jeho stále „rychlejší“ narůstání v průběhu let. Tento princip asi znáte ze svého úročeného bankovního účtu, kde se vám úročí nejen původní vklad, ale také postupně naběhlé úroky, úroky z těchto úroků a tak dále.
Obdobně jako euro poškozuje obyvatele a pracovníky v eurozóně, poškozuje dolar Spojené státy. Negativa dolaru však jsou pochopitelně menší, protože USA mají do značné míry společné federální daně i rozpočtovou politiku. Pokud je pro někoho z českých politiků či ekonomů přistoupení k eurozóně „vynucovacím“ prostředkem pro hlubší evropskou federalizaci ve stylu USA, měl by to přiznat. Výrazně federalizovat Evropskou unii lze přitom případně i bez společné měny. Zápory dolaru navíc trochu stírá skutečnost, že USA jsou přece jen jednotnější než EU, přinejmenším v tom smyslu, že vzájemný obchod (a celkovou komunikaci včetně médií) téměř nekomplikují rozdílné rodné jazyky.
Euro má i dílčí výhody. Díky jeho přijetí by při obchodování se zbytkem eurozóny nemusela existovat služba zajišťování proti kurzovým výkyvům a nezajištěným podnikatelům by nevznikaly kurzové rozdíly (nečekané zisky a ztráty) způsobované právě zejména rozdílnými úroky v ČR a v EU, takže by mohli lépe plánovat. Odpadly by také nevyhnutelné „celospolečenské“ náklady na směnu, jako jsou odpisy některých nově zaniklých směnárenských kanceláří. Euro je navíc kromě dolaru (respektive petrodolaru) nejdůvěryhodnější světovou měnou, a to přinejmenším díky velikosti ekonomiky eurozóny. Tím odrazuje spekulanty a trochu také pomáhá svým držitelům. Takové klady eura se však nemohou ani při nejlepším vývoji zdaleka přiblížit záporům.
Největších dílčích úspor by přitom po přijetí eura stejně dosáhly společnosti (odběratelé, popřípadě i dodavatelé), které nejvíce obchodují s partnery v eurozóně, což bývají z povahy věci zejména velké české firmy a pobočky zahraničních koncernů, pro které vzhledem k jejich celkovým úsporám vyplývajícím z rozsahu podnikání nejsou kurzová rizika životně důležitá. Navíc jsou právě takové společnosti v průměru mnohem závislejší na úvěrech, potažmo na úrocích a jejich rozumném vyčíslení.
