„Famózní“ úspěch ANO, adorace „hvězd“ Turka a Konečné aneb Co také přinesly výsledky eurovoleb
Volby do Evropského parlamentu jsou za námi a emoce postupně chladnou. V porovnání s jinými zeměmi v čele s Francií a Německem u nás nedošlo k žádným velkým dramatům, což může vyplývat z některých interpretací. Některé koaliční strany dostaly výstrahu, ale totéž platí pro parlamentní opozici.
Závěr volební kampaně překryla euforie z mistrovství světa v hokeji a události na Slovensku, které nakonec přinesly neočekávané výsledky. Snad nikdo nepředpokládal, že Ficova strana Smer nepromění útok na svého premiéra ve vítězství, k čemuž možná přispěl sám svým nenávistným a výhrůžným vystoupením krátce před volbami.
Babišovo nadšení
O překvapení nebyla nouze ani u nás. Nakonec lze věřit nepředstíranému nadšení Andreje Babiše, vítěze těchto voleb. Po sérii porážek byl skeptický, ačkoli mu nahrávaly okolnosti po nepřetržité kanonádě proti vládě vykreslované v nejtemnějších barvách.
Ve snaze oslovit nejradikálnější národovecké proudy snižovali představitelé ANO laťku politického stylu hodně nízko. Nutno ale dodat, že v tomto úsilí nebyli příliš úspěšní. Pro „vlasteneckou“ scénu orbánovského typu nakloněnou zájmům Kremlu je Babiš příliš konformní a berou ho jako součást bruselského establishmentu.
Pokud Babiš považuje zisk 26 procent za „famózní úspěch“, tak jen proto, že koalice Spolu v závěru kampaně ukrajovala z původního náskoku ANO deseti procent, přičemž volby signalizovaly vysokou účast hlavně ve velkých městech, kde má svoji základnu. V té době už asi tušil, že se mu nepodařilo dostatečně vytěžit voliče Přísahy a Motoristů sobě a Stačilo!, a nakonec byl rád, když uhájil očekávané prvenství.
Nemělo by ale zapadnout, že pokud se sčítají ztráty pětikoalice, která by podle přepočtů dosáhla na parlamentní půdě jen 84 mandátů, parlamentní opozice ANO a SPD by jich v tomto srovnání získala jen 74. Rozdíl způsobil překvapivý úspěch dvou subjektů, jež v parlamentních volbách zůstaly za branami sněmovny, Přísahy a KSČM.
Satisfakce pro koalici Spolu
Koalice Spolu možná čekala víc, ale průzkumy jí dlouho předpovídaly pět mandátů, přičemž obhájení osmi křesel bylo v dané situaci nerealistické. Její výsledek ale potvrdil oprávněnost společné kandidátky, jelikož závěr kampaně se zúžil na souboj dvou přibližně stejných bloků.
Kdyby ODS, TOP09 a KDU-ČSL kandidovaly samostatně, jen stěží by v celkovém součtu dosáhly stejného počtu mandátů. Kandidátka Spolu přitom byla pod palbou kritiky kvůli názorové různorodosti, jež kupodivu stejným kritikům nevadila u jiných koalic Přísahy a Motoristů sobě a Stačilo! Proto je výsledek satisfakcí těch, kdo ji podporují.
Důkazem je i výsledek hnutí STAN a Pirátů, který zůstal za očekáváním volebních průzkumů. Pokud by šli do voleb společně, získali by aspoň jeden mandát navíc, což dnes znemožňují osobní animozity.
Na tříštění sil však mnohem víc doplatily levicové strany v čele se Socdem a především tzv. „vlastenecká“ scéna. Nesourodé společenství Přísaha a Motoristé sobě bývalého policisty Roberta Šlachty a okruhu Institutu Václava Klause dokázalo v osobě Filipa Turka vygenerovat magnet na hlasy protestních voličů, pohybujících se na sociálních sítích.
Jejich předsedové si vyhodnotili, že tato pragmatická koalice může posloužit jako vehikl pro zisk minimálně jednoho mandátu, což se skutečně podařilo. Nakonec byly dva.
Úpadek Okamury
Tím ovšem málem vyřkli ortel politické smrti hnutí SPD Tomia Okamury, které do Evropského parlamentu proklouzlo s jediným mandátem dezinformátora Ivana Davida. Neuspěl lídr kandidátky a politický turista Petr Mach, jenž do této sestavy evidentně nezapadl. SPD zřejmě narazilo na strop svých možností, už se okoukalo a těkaví protestní voliči hledají čerstvé síly.
Turkovi a spol. se zároveň podařilo zcela eliminovat další národovecké subjekty. Hořkou pilulku spolkl agilní organizátor protivládních demonstrací Jindřich Rajchl, který do poslední chvíle věřil ve vítězství. Nakonec dosáhl jediného výsledku, že umetl cestu své konkurenci.
Ještě mnohem hůře dopadli další hráči tohoto spektra, ať už mezi ně patří Svobodní nebo hnutí loserů voleb Jiřího Paroubka, Ladislava Vrabela, Hynka Blaška a dalších marginálních seskupení, paběrkujících se ziskem několika desetin procenta hlasů.
Je potřeba vzít na vědomí, že na „hvězdě“ voleb, jak je Turek hojně titulován, jeho voličům nevadí inklinace k neonacistické symbolice, úzké vztahy s mafiány nebo šarlatánský prodej pochybných, údajně léčebných produktů.
Legitimizace Konečné
Podobně byla některými mediálními kruhy před volbami adorována komunistka Kateřina Konečná, která šikovně schovala značku KSČM za koalici Stačilo!, aniž by se cokoli měnilo na její ideologii či napojení na putinovský okruh.
V seriózních médiích vycházely propagační články, jak je tato europoslankyně oblíbená mezi některými průmyslníky, což má vypovídat o její relevanci. A Konečná už hlásí, že volby vyhráli zastánci míru, tedy odporu vůči pomoci Ukrajině. V tom je „vlastenecká“ scéna z obou okrajů politického spektra jako protipól vlády v době, kdy sílí ruská hybridní válka, skutečně zajedno.
Koalicím Přísaha a Motoristé sobě a Stačilo! tento typ celostátních voleb, umožňující silnou personalizaci lídrů, nahrává. Jejich skutečnou sílu ale prokážou až podzimní krajské a senátní volby. Teprve potom se uvidí, zda mají reálnou šanci zabodovat v parlamentních volbách v příštím roce a zamíchat tak kartami na celostátním půdorysu.
Je nepochybné, že v případě jejich úspěchu by se Babišovi po Okamurově výpadku, který je už zřejmě za zenitem, nabízeli další potenciální koaliční partneři. S komunisty to už ANO jednou vyšlo, tak proč ne i s radikály, kteří se od SPD či Rajchla liší jen fasádou.
Někteří komentátoři z okruhu ANO už pro tuto mesalianci mediálně připravují půdu. Do voleb je ale stále ještě daleko a jestli tyto kalkuly vyjdou, je dnes ve hvězdách.
