Konečná v kabátě moderní levice? Stačilo. Pokusy rehabilitovat komunistickou stranu jsou absurdní
„Kateřina Konečná je můj nejoblíbenější levičák,“ svěřil se předseda Motoristů Petr Macinka. Zároveň si myslí, že šéfka komunistů nastoupila na cestu přerodu v moderní levicovou političku. Je to hluboké nedorozumění, ale není jediný, kdo účelově šíří tyto mýty. Jaká je skutečnost?
Tzv. „vlastenecká“ scéna produkuje dříve nebývalé spojenectví okrajů levicového a pravicového spektra s jedním společným jmenovatelem a záměrem: Ve spojení s hnutím ANO nahradit současnou prozápadní vládu a nastolit u nás ficovské poměry. Dva z těchto subjektů, Přísaha/Motoristé a Stačilo!, pronikly do Evropského parlamentu se čtyřmi mandáty a mají pro sebe pochopení.
Snaha o očišťování minulosti
Cesta k tomuto cíli bude ještě dlouhá a krkolomná. Veškeré „expertní“ úvahy v tomto směru mají stejnou vypovídací hodnotu, jako před volbami v roce 2021. Tudíž skoro žádnou. Přesto je už nyní vidět snaha očišťovat neonacistické a komunistické nánosy minulosti Filipa Turka a Kateřiny Konečné, lídrů obou seskupení.
Při překreslování reality nelze u koalice Stačilo! zapomenout, že je jen maskovací sítí pro kandidátku komunistů doplněnou přeběhlíky z jiných stran. Pokusy vykreslovat Konečnou jako symbol přeměny KSČM v moderní levicovou stranu, jsou zjevnou manipulací, aby bylo snadnější obhájit její potenciální účast v Babišově vládě, případně zopakování její tolerance.
Skutečnost je mnohem prozaičtější a úsilí o rehabilitaci komunistické strany naráží na tvrdé mantinely. Žádný vliv nebude mít ani záměr Konečné hledat vzor v nové německé Alianci Sahry Wagenknechtové, jež se odštěpila od komunistických pohrobků ve straně Linke. Stále přitom setrvává na krajně levicových a proruských pozicích, liší se jen větším důrazem proti migrační a zelené politice.
Do Wagenknechtové vkládají naděje i odpůrci krajní pravice zastoupené Alternativou pro Německo, jenže v evropských volbách zůstala za očekáváním. Ačkoli její formaci, jež má voličskou základnu hlavně ve východní části Německa, přisuzovaly průzkumy až 14 procent hlasů, nakonec dostala jen 6 procent. Za cenu, že z Evropského parlamentu vytěsnila konkurenční Linke.
KSČM se nezmění
Konečná získala v eurovolbách o jeden mandát víc než před pěti lety, což je objektivně vzato úspěch. V souboji o levicové voliče porazila na hlavu sociální demokracii, Jiřího Paroubka a ubrala část elektorátu i hnutí ANO. Co to ale vypovídá o zaměření KSČM?
Hodlá měnit svoje základní programové pilíře, kam patří vedle tradičního socialistického paternalismu a tvrdých státních regulací právo na práci, znárodňování, boj s kapitálem, vystoupení z NATO, referendum o vystoupení z EU a otevřené nadbíhání ruským zájmům? Tomu by mohl věřit jen nenapravitelný fantasta.
Nic na tom nemění ani trik s přemalováním komunistické fasády na jiný název. Konečná není jedinou tváří KSČM a za jejími zády se skrývá houf staronových neostalinistů v čele s Josefem Skálou, kteří se stále hlásí o slovo. Snaha opticky potlačovat zprofanovanou značku KSČM a vydávat se za „vlastence“ vyznívá vzhledem k personálnímu obsazení nereformované strany tragikomicky.
Ami go home!
Na čtvrtém místě kandidátky Stačilo! do Evropského parlamentu byl místopředseda KSČM Milan Krajča, jenž dodnes sedí ve výkonném výboru Světové rady míru, kolaborantského spolku založeného a placeného Moskvou. Před rokem patřil spolu se Skálou k organizátorům petice proti česko-americké obranné smlouvě DCA.
„Uvedená smlouva je smlouvou vazalskou, likvidující zbytky suverenity naší země,“ prohlašoval tehdy Krajča, který se v té době účastnil i demonstrace před americkou ambasádou. Nechyběly přitom ruské, sovětské i ruské vlajky, transparenty „Ami go home!“ a další tradiční komunistické rekvizity.
Dalším kandidátem Stačilo! byl bývalý komunistický poslanec Jiří Klán, dodnes obhajující předlistopadový režim. „Kdyby nedošlo ke změně v roce 1989, tak bychom dnes byli průmyslovou velmocí v Evropě. Tehdejší socialistické Československo zaručovalo základní potřeby pro občany a fungování státu. Dnešní systém má víc chyb, než měl reálný socialismus,“ uvažoval před časem.
Pojďme dál. Prvním místopředsedou KSČM je Petr Šimůnek, jenž se proslavil zorganizováním výstavy oslavující bývalého severokorejského diktátora Kim Čong-ila. Marta Semelová prohlašuje, že přiznání popravené Milady Horákové nebylo vynucené a invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byla internacionální pomocí.
Bývalý příslušník Pohotovostního pluku Zdeněk Ondráček jako poslanec nelegálně vycestoval oslavit páté výročí vyhlášení samozvané Doněcké lidové republiky na východní Ukrajině. Ačkoli se hájil, že šlo o soukromou cestu, ve skutečnosti byl přijat s oficiálními poctami jako představitel České republiky.
V KSČM zůstávají i další kontroverzní postavy v podobě bývalých předsedů Miroslava Grebeníčka a Vojtěcha Filipa, nebo Stanislava Grospiče, zlehčujícího sovětskou okupaci v roce 1968. Naznačovat, že tito lidé „zmodernizují“ své uvažování, je absurdní.
Putinovi musíme věřit
Konečná se dnes brání pochvalám oficiálních ruských politologů, že všechny české opoziční strany, jež v eurovolbách uspěly, buď upřednostňují národní zájmy před Ukrajinou, nebo jsou vyloženě proruské. Za otevřeně „loajální síly k Rusku“ označili koalici Stačilo! a SPD s Trikolorou. Konečné to nevadí, přičemž reakce potrefených hus včetně Petra Macinky je jednotná: „Hájíme české zájmy a nikoho jiného.“
Šéfka KSČM přitom prokázala empatii vůči zájmům Kremlu i během kampaně. V březnové Partii na Primě se vyslovila za mír na Ukrajině „za každou cenu“. V květnu tento názor rozvinula o další úvahy.
„Putinovi nejen můžeme, ale musíme věřit,“ nabádala Konečná. V jejích očích je to prý oligarcha, který nevládne v Rusku tak, jak by si představovala. „Na druhou stranu ale jen brání svou zemi před ohrožením,“ dodává.
Dnes bylo v předvečer summitu ve Švýcarsku vidět, jak si Putin mír představuje - jako naprostou kapitulaci Ukrajiny. Co na slova nejoblíbenější Macinkovy levičačky říct a neurazit (možná oba)?
Relativizace současných poměrů je pokračováním výroku Andreje Babiše z roku 2018, že KSČM je demokratická strana. Vůdce populistické opozice se po Paroubkově vzoru klidně spojí s komunisty a Marťany, když mu to umožní uchopit moc.
