Petr Havel: Ukotvení pojmu rodinná farma v české legislativě má smysl. I vzhledem k naší historii
Kromě celé řady podnětů, které podává Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ) úředníkům Ministerstva zemědělství (MZe) s cílem zlepšit situaci v oboru a podpořit malé a střední zemědělce, je jedním z dlouhodobých cílů ASZ legislativní ukotvení pojmu „rodinná farma“. Diskuze o tom probíhala ostatně také na poslední valné hromadě ASZ, přičemž součástí programu byla také prezentace náměstka ministra Milana Daďourka, který má přípravu materiálu definující pojem rodinná farma na ministerstvu na starosti.
Ukotvení pojmu „rodinná farma“ má své minoritní odpůrce i uvnitř ASZ, drtivá většina členské základy ale tuto myšlenku podporuje. Prakticky ve všech zemích EU se totiž, například při nastavení dotačních programů, s uvedeným, případně adekvátním pojmem, pracuje. Pokud ale s ním operuje někdo v naší zemi, dostane se mu odpovědi, že takový pojem naše legislativa (nemusí to být nutně zákon) nezná, načež obvykle následuje řečnická otázka, co to vlastně rodinná farma je.
Právě v tom přitom spočívá úskalí pojmu a zdroj pochybností o tom, zda je to vůbec potřeba. Z celé řady důvodů to ale zapotřebí je. Stávají členění zemědělských podniků na mikro, malé, střední a velké například nevypovídá nic jak o způsobu hospodaření, tak o přístupu k němu. Matoucí je ostatně už i skutečnost, že „střední“ zemědělské podniky, tedy podniky do 250 zaměstnanců, jsou v oblasti zemědělství ve skutečnosti velmi velké podniky často obhospodařující tisíce hektarů půdy. Takových podniků je v rámci EU jen hrstka, evropské zemědělství totiž stojí právě na rodinných farmách hospodařících ovšem na mnohem menších výměrách, obvykle v řádu desítek hektarů. Také ASZ přitom sdružuje podniky hospodařící na stovkách, případně jednotkách tisíců hektarů, a hledisko velikosti tak nelze v identifikaci rodinných farem použít.
Pro definici rodinných farem by tak měly být zásadnější jiná kritéria, jako historické sepjetí s určitou lokalitou či předávání gruntu z generace na generaci v rámci rodiny. Vhodných parametrů by se jistě našlo víc (třeba podíl vlastněné půdy), důležité však je, co by mohlo a mělo legislativní ukotvení pojmu rodinná farma přinést. Kromě jiného by přitom mělo být cílem přesnější cílení zemědělských podpor ke konkrétnímu spektru podniků a jejich potřebám a také snížení doprovodné byrokracie, která zejména sedláky na rodinných farmách nejvíc trápí. Je totiž zřejmé, že pokud by byl pojem rodinná farma dobře popsán, nebylo by například nutné dokládat pro čerpání podpor celou řadu dokumentů prostě proto, že jejich příjemci by spadali do určité, předem definované (a příslušnými daty popsané) kategorie.
To je ostatně i obecná výzva pro tuzemské zemědělství. To se při nastavování podpor a dotací řídí několika pravidly, přičemž tím hlavním je „všem na stejný účel stejně“, a dále zejména velikostí podniku. Ve skutečnosti jsou ale potřeby rodinných farem jiné než potřeby průmyslových zemědělců a z toho také pramení často rozdílné priority prosazované zástupci různých zemědělských organizací. Nezemědělské veřejnosti pak takový stav znesnadňuje orientaci v tom, kdo má vlastně pravdu, případně koho příslušné organizace zastupují. Obtížně se ostatně v takové situaci manévruje i samotnému Ministerstvu zemědělství.
Stát se součástí kategorie „rodinná farma“ by mělo být, a tak to také v již několik let starém materiálu navrhuje ASZ, dobrovolné. Pokud by to tedy někdo nepovažoval za přínos, nemusel by oficiálně rodinnou farmou být. I proto je poněkud nelogická občasná kritika tohoto záměru, nikdo nikoho k ničemu nenutí. Ukotvení pojmu „rodinná farma“ v ČR by ale tak či tak mělo i vzhledem k naší historii logiku.
Autor je agrární analytik
