Karel Steigerwald: Komunismus je věčný, jen vyměňuje kabát. Eurovolby jsou toho příkladem
Zanoří se jako Punkva a hned se zas vynoří jako něco jiného. Příklad: Právě v těchto letech komunisti zmizeli z parlamentu a skoro naráz se vynořili jinak oblečení. Uspěli ve volbách do Bruselu. Stačil jim nový název Stačilo. Marx jim zůstane v hlavách jen jako vzpomínka, kterou stejně nikdy nebrali vážně. Přesto se navzájem i vraždili. Gottwald a Slánský, kamarádi od mládí, ale jeden dal druhého oběsit. Lenin učení přepracoval v pravý opak a dal mu název marxismus-leninismus. Kdo se marxismu nechtěl pustit, toho zavraždili.
Marx-leninské učení vládlo, vraždilo, přepadalo jiné státy a postupně degenerovalo. Poslední jeho název zněl reálný socialismus. Definoval ho Vasil Bilak: socialismus je to, co je teď. Jiný název mu dal americký prezident Ronald Reagan: Říše zla. Zmizel a je tu v nové masce pod názvem Stačilo. Byl v dějinách odjakživa. Program má jednoduchý: jak překonat nespravedlivé rozdělení na bohaté a chudé. To láká myslitele, kteří chtějí spravedlivou rovnost zjednat všem a staví se do čela chudáků.
Organizují „spravedlivé“ revoluce a chudým za účast v nich slibují ráj. I do bible kdysi propašovali rčení, že spíš projde velbloud uchem jehly než bohatý člověk do nebe. Ale nevzniká z toho rovnost, nýbrž samovláda často krutá ke každému, kdo v ráj na zemi nevěří. Samovláda je loupež a nic krom vraždění se z ní nerodí. Bohatství občanů ale vzniká z občanské i hospodářské svobody jednotlivců, z vlády zákonů a z demokracie. Jak vidno, svoboda dělá zřetelné pokroky. Zato idea rovnosti všech odstraňuje neodstranitelné. Rovnost se plynule mění v krutovládu.
Pokus o návrat začínající demokracie zpět k tyranii právě prožíváme. Lidé o tom chybně říkají, že návrat ke komunismu není možný, i když se na mnoha místech v jiné podobě už děje. Komunisti mají v hlavách mnoho metamorfóz nových rájů, které marxismus připomínat nemusí, ale dokážou využít nerovnosti k získání absolutní politické moci. Nerovnost je k dispozici odjakživa. Ale ani demokracie nenastoluje rovnost, nýbrž jen svobodu, ve které občané mohou svou lidskou nerovnost svobodně užívat v mezích zákonů ve svůj prospěch. Boj proti nerovnosti je trvalé české téma. Je v nás zahnízděné hluboko, ale někdy vyskočí na světlo a okouzlí velkou část Čechů.
Marxismus máme za sebou, ale čeká nás mnoho politických hnutí a stran, ze kterých se může nesvoboda vyvinout, než řeknete švec. Jsou ve stádiu, kdy k sobě hledají nečekaná spojenectví, dříve nemyslitelná. Třeba sbližování třešňového marxismu s fanatismem národovectví. Komunismus v nejrůznějších podobách má stále z čeho snovat nové ráje, nacucané z mrtvého těla předchůdců, z Leninova komunismu, z husitství, z vraždícího národovectví, z šílenství stalinismu atd. Je to zvláštní česká umanutost, která se vrací z exilu v temnotách do živé politiky. Bez mrknutí oka přijali Češi lidovědemokratickou diktaturu proletariátu. Nyní přijímají politiku vysoké trávy. Je to prý obrana malého národa před mocnými. Vysoká tráva se v bouři nezlomí. Ohne se, a když se vichr unaví, bez poškození se narovná.
Je to omyl. Kdo se přihrbí, ten se vzpřímí, ale zůstane hrbatý. Cílem přihrbení není posílit národ, aby se dožil svobody, nýbrž udržet národ ohnutý, protože vichr nikdy nepřestává a mohl by poškodit i to, co národ už dávno nemá, pokud to kdy měl. Komunismus je sen hrbatých duší, říkal spisovatel Karel Pecka. Proto se idejím komunismu u nás tak daří. Pod střechou rovnosti pere do lidí děsivou útěchu.
Nechtěli jsme svobodu, ta škodí, nýbrž tajemníka, ale hodného, vzdychá lid. Pozorně sledujte podzimní volby, jak silně se v nich láska k nesvobodě projeví.
