Putin a Kim Čong-un: Schůzka diktátorů aneb Dohoda, která vychází z krve a nenávisti
Zatímco srdce Ukrajiny krvácí pro mír západního světa a velcí lídři jednají o jejím osudu na neutrální půdě Švýcarska, druhá strana spouští rudé prapory a komunistická ruka ruku myje. Ve vyjednávání míru měl Kreml jasného spojence vždycky. Ví, že u něj se mu v těžkých časech dostane pochopení za činy, které zbytek světa odsuzuje. Pochopení, munice a jaderný arzenál třetí největší armády na světě.
Ruská delegace v čele s Vladimírem Putinem vyslala do světa jasný vzkaz, když se dva dny po konání červnového summitu ve Švýcarku (kterého se Rusko neúčastnilo – pozn. red.) rozhodla uspořádat vlastní mírové jednání. A kde jinde než na území svého přítele Kim Čong-una, na které znovu vstoupil po dvaačtyřiceti letech.
Z toho, co víme a co se nám oba diktátoři snažili prodat, se hodně mluvilo, objímalo, mávalo rudými vlaječkami a přetvařovalo. Kim dokonce označil ruského prezidenta za „nejdražšího přítele korejského lidu“. Putin mu následně daroval limuzínu a na oplátku si jako suvenýr mohl odvézt bustu a dva bílé psíky. To, že na jejich vztahu není přátelského vůbec nic, dokazovala nejen jejich strojená řeč těla při snaze se obejmout, ale také situace, ve které se obě země nacházejí a ve které by jedna bez druhé neměla ve svém rukávu už žádné eso.
To nejdůležitější však nebylo v přehnaných gestech ani pozlátku, které severokorejský režim přichystal, ale na papíře. Dohoda o komplexním strategickém partnerství v překladu znamená, že se obě země zavázaly bezodkladně nasadit všechny prostředky, které mají k dispozici, aby si poskytly vojenskou (a další) pomoc. A kde jinde by se Rusku taková pomoc hodila než na ukrajinské půdě.
Vypadá to, jako by i přes znalosti historie dvou nejvíce autoritářských zemí západní státy podcenily ve hře na dobro a zlo spojence, který pumpuje do ruských žil krev prolitou během dvouleté války na Ukrajině. Malý velký hráč v podobě Korejské lidově demokratické republiky tak konečně splácí své dluhy z minulého století a zásobuje Rusko municí, potravinami a dost pravděpodobně i pracovní silou. A zbytek světa pouze tiše doufá, že se jejich přátelství a existence rozpadnou po vzoru tehdejšího Sovětského svazu.
Přátelství z krve a nenávisti
Snaha vytvořit vlastní nezávislý stát po skončení japonské okupace (1910‒1945) v severní části Korejského poloostrova se neobešla bez spojenců. Geografická dostupnost dovolila vojskům Sovětského svazu překročit hranice a zasadit semínko při budování nového komunistického státu.
Své soběstačnosti dostála KLDR 9. září 1948 právě za podpory SSSR, který jí poskytoval významnou politickou, ekonomickou a vojenskou podporu. Trénoval armádu, dovážel zbraně, budoval infrastrukturu a krmil hladovějící krky ekonomicky nesoběstačné země.
Po skončení Korejské války (1950‒1953) si začala Severní Korea pohrávat s myšlenkou jaderného programu a v 50. a 60. letech jí s realizací pomohl právě Sovětský svaz. Rozjel se sovětský výcvik severokorejských vědců a inženýrů ve znalostech potřebných k vývoji jaderného programu, ve kterém země následně pokračovala i přes měnící se politiku v SSSR. Jako by už tenkrát Stalin tušil, že úsilí vložené do tak malého státu se dnešnímu Rusku vrátí jako bumerang.
Po ochlazení vztahů kvůli rozpadu SSSR Putin v roce 2000 osobně navštívil Pchjongjang a tehdejšího vůdce Kim Čong-ila. Stal se prvním ruským prezidentem, který tak učinil. Obě strany tehdy podepsaly prohlášení, ve kterém potvrdily svůj závazek k míru a stabilitě na Korejském poloostrově spolu s důrazem, že „Severní Korea nebude vyvíjet nebo testovat rakety s dlouhým dosahem, pokud budou ostatní státy, včetně Spojených států, ochotny jednat o míru a spolupráci“. Co tím chtěl ale Putin skutečně dokázat, byl jeho vliv na Korejském poloostrově a v otázce severokorejského jaderného programu.
S Kim Čong-unem si poprvé potřásl pravačkou až v roce 2019 ve Vladivostoku, kde zas a znovu utvrdili své spojenectví a ekonomickou spolupráci, přičemž Putin hodil očko na svůj jaderný arzenál.
Tichá podpora striktně uzavřeného státu, který od svého vzniku stále víc hnije zevnitř, přinesla ovoce přesně v dobu, kdy Rusko začalo krvácet nejvíce. Karty se tak otočily a dnes je Rusko tím hladovějícím totalitním režimem, který přežívá na dovozu nejen potravin a munice z KLDR. To nejcennější, co může KLDR Rusku nabídnout, se skrývá stále v jaderných zbraních. Dalo by se říct, že Rusko si z KLDR postupně, kousek po kousku začíná dělat válečnou továrnu pod dohledem ruských inženýrů a vědců.
Aktuálně KLDR vyváží do Ruska vojenskou techniku nebo kontejnery plné granátů. Do vesmíru posílá špionážní (často nefunkční) satelity, se kterými jí Rusko nově pomáhá tím, že na jejich stavbu přímo dohlíží inženýři z ruského Roskosmosu (jeho představitelé se objevili po boku Putina při návštěvě – pozn. red.). KLDR svým jednáním s hrdostí vyjadřuje souhlas se zločiny, jakých se ostatně sám severokorejský komunistický režim po vzoru tehdejšího stalinistického Sovětského svazu dopouští.
Dohoda podepsaná v červnu letošního roku tak nepřímo jedná o osudu ukrajinského národa pod záštitou bezpečnosti euroasijského kontinentu, a to i přes tvrzení ruské agentury TASS, že „není mířena proti žádné konkrétní zemi“. Rusko a KLDR tím světu dokazují, kdo je jejich nepřítel a čeho všeho budou možná schopny v případě, že se jednou provždy nepokusíme udusit totalitní režimy dřív, než ony udusí nás.
