Petr Sokol: Jak labouristé utrpěli drtivé vítězství v britských volbách aneb Šťastný lůzr Nigel Farage
Čtvrteční volby přinesly britským labouristům a jejich lídrovi Keiru Starmerovi na první pohled velké vítězství. Po rekordně dlouhých čtrnácti letech i čtyřech porážkách v řadě dokázali zlomit konzervativní vládu a získat v dolní komoře britského parlamentu obrovskou většinu, která je druhá nejsilnější za posledních 100 let.
Nový premiér Keir Starmer bude vládnout s většinou 174 křesel, což je jen o čtyři křesla méně, než s jakou převahou vládl po svém prvním a rekordním vítězství jeho stranický kolega Toni Blair. Největší britská levicová strana zároveň může jednoznačně slavit i výsledek z tradičně levicového Skotska, kde se jí podařilo po deseti letech zlomit nadvládu separatistů ze Skotské národní strany (SNP), předehnat je na prvním místě, „sebrat“ jim 36 obvodů a udělat ze separatistické SNP ve westminsterském parlamentu okrajovou sílu s pouhými 9 křesly.
Triumf navzdory vlastní slabosti
Jenže tím důvody pro labouristickou oslavu vlastně překvapivě končí. Skotsko totiž bylo ve čtvrtek jedinou částí Velké Británie, kde vítězní labouristé výrazně v počtu hlasů posílili oproti posledním parlamentním volbám. V Anglii si připsali jen půl procenta voličů navíc oproti roku 2019 a ve Walesu si dokonce vůči posledním parlamentním volbám skoro o 4 procenta pohoršili.
I z dalších čísel je jasně viditelné, že Spojené království vlastně v zásadě nehlasovalo pro labouristy, ale proti konzervativcům. Celkový zisk hlasů pro labouristy totiž dělá jen třetinu všech hlasů (přesně 33,7 %). Znamená to, že Starmer přece jenom se svým výsledkem vstoupil do dějin, protože si připsal rekord v podobě nejnižšího podílu hlasů, s jakým kdy britská politická strana dokázala vyhrát parlamentní volby. Triumf, po němž bude vládnout s velmi pohodlnou většinou, mu proto přinesl nejenom jednokolový většinový volební systém, ale hlavně propad konzervativců a rozštěpení pravicových hlasů.
Farage číhá napravo
Konzervativci zažili sešup o 20 procent dolů a připsali si jen 23,7 % všech hlasů. Pravice, do níž kromě konzervativců patří i od nich odštěpená strana Reform UK, kterou vede Nigel Farage, by ale dohromady s 38 procenty v případě sjednocení překonala i vítězné labouristy. Volební systém kvůli rozštěpení pravice udělal z labouristů jasné vítěze. Skoro všechny hlasy Farageovy Reformní strany totiž propadly. Přestože jich bylo překvapivě více než 14 procent, bude mít pokračovatelka Strany nezávislosti (UKIP) a Strany brexitu jen čtyři křesla ve westminsterském parlamentu. I tak Nigel Farage patří k vítězům voleb.
Na osmý pokus se dlouholetý bývalý europoslanec stal členem britského parlamentu a jeho Reform UK zde bude vůbec poprvé zastoupena. V celkové podpoře má navíc konzervativce na dohled (necelých 10 procent) a pokud v dosud vládnoucí straně neproběhne dobře výměna vedení, může mít oprávněnou ambici, pokusit se konzervativce předehnat a nahradit. Určitě by to nešlo rychle a se současným programem, ale pro konzervativce to je bez pochyby možná hrozba.
Ztracený střed
Většina hlasů pro farageovce totiž přišla od konzervativců, kteří byli 14 roky vládnutí, brexitem a covidem „rozemleti“ na řadu frakcí. Až na jednu výjimku všichni konzervativní premiéři za posledních 14 let patřili spíše k ekonomicky centristickému křídlu strany (včetně Borise Johnsona) a přestože zrealizovali pod tíhou referenda sen pravicového křídla v podobě tvrdého brexitu, otevřeli v řadě otázek voličský prostor napravo od nich.
Zároveň ovšem ztráceli i na druhém křídle, takže zejména v jižní Anglii přepustili desítky obvodů a mnoho voličských hlasů středovým až levostředovým liberálním demokratům, kteří se díky tomu stali třetím vítězem čtvrtečního hlasování. Liberální demokraté posílili z osmi na 71 křesel a vrátili se s převahou na historicky „jejich“ pozici třetí parlamentní síly, již jim minule vzali skotští nacionalisté. Středovější voliči na jihu země minule hlasovali pro konzervativce, aby k moci nepřišel tehdejší silně levicový lídr labouristů Jeremy Corbyn, ale teď už se více umírněného Starmera tolik nebáli a utekli konzervativcům k liberálním demokratům.
Konec Borisovy koalice
Konzervativci ovšem navíc ztratili snad všechny mandáty v oblasti, které se tradičně říká „red wall“, tedy v dělnických regionech na severu Anglie, kde díky brexitu a labouristickému progresivismu, v posledních několika volbách dokázali poprvé výrazněji prorazit a ohrozit tím nejtradičnější labouristickou baštu. Podobně byli vymazáni v levicovém Walesu, kde nebudou mít žádného poslance.
Premiér Rishi Sunak ze sebe v úřadu nedokázal „sundat“ nálepku bohatého elitáře, a to se v těchto oblastech v kombinaci s řadou afér konzervativních politiků beze zbytku projevilo. Celkem nebylo do parlamentu znovuzvoleno 12 členů dosavadní vlády a o mandát přišla i několikadenní premiérka Liz Trussová, která byla tou jedinou výjimkou mezi spíše centristickými konzervativními premiéry, protože se hlásila k odkazu thatcherismu, ale v úřadu se chovala opravdu hodně nešikovně. I díky tomu se stala symbolem aktuálního propadu konzervativců.
Alternativy nalevo a Gaza
Velkým trendem voleb se stal celkový úprk od velkých stran. Dvě největší dostaly dohromady jen přes 56 procent hlasů, což je výsledek, s kterým ještě nedávno vítězili samotní konzervativci nebo labouristé. Teď na konto velkých stran bodovali nejenom Farageovi reformisté napravo, ale i zelení (6,8 % hlasů) nalevo, kteří zčtyřnásobili zastoupení v parlamentu na 4 křesla, nebo podobně posílení velšští nacionalisté ze strany Plaid Cymru. Ti už ve Walesu v počtu hlasují dýchají na záda zdecimovaným konzervativcům v boji o pozici druhé nejsilnější regionální politické síly. Na levici labouristům hlasy brala také řada nezávislých kandidátů, kteří do voleb šli v zásadě s jejich programem, ale kritizovali je za oficiální politiku vůči Gaze, v níž labouristé stále drží relativně proizraelský kurs. Na této vlně byl zvolen jako nezávislý i bývalý šéf labouristů Jeremy Corbyn, ale i několik dalších poslanců.
Rozpad tradičních stran se navíc projevil i v Severním Irsku, kde fungují téměř výhradně lokální strany. Vítězem se zde poprvé stala krajně levicová a irsky nacionalistická strana Sinn Fein, která to vykládá jako příklon regionu k myšlence celoirské jednoty (sjednocení Severního Irska s Irskou republikou). Ve skutečnosti ale vyhrála spíše kvůli rozštěpení unionistických hlasů mezi více stran, kterou způsobila kritika největší unionistické formace DUP za výsledek brexitu pro Severní Irsko, v podobě určitých celních kontrol na „hranici“ se zbytkem Spojeného království.
Chvála systému
Přes bující jednoduché úvahy na českých sociálních sítích, je pro všechno právě uvedené hlavním vítězem britských voleb tamní většinový volební systém, který i přes krizi velkých stran a velké rozštěpení hlasů dal zemi stabilní vládu. Ta je důležitější než větší či menší „nespravedlnosti“, které „vyrobil“ pro některé politické strany. Kdyby mělo Spojené království poměrný systém, složitě by teď lepilo koalici minimálně tří stran a asi by skončilo u semaforové vlády labouristů, liberálních demokratů a zelených po vzoru Německa.
