Karel Steigerwald: Slavná jeskyně Lascaux je plná záhad. Co může zůstat po nás?
V roce 1940, krátce po kapitulaci, se v okolí vesnice Montignac v jihozápadní Francii ztratil pes. Francie byla na dolní úvrati svých možností. Rozlézali se po ní Němci, vzmáhala se kolaborace s nimi. Přesto psa čtyři vesničtí chlapci hledali a bezděky nalezli vchod do jeskyně, která proslavila zatoulaného psa, chlapce, jejich vesnici, Francii, celé lidstvo. Objevili něco, co se vzpíralo našim představám o ubohé minulosti lidí, jež ani dnes dobře nevypadá. Jeskyně je slavná, jmenuje se Lascaux a je plná záhad a nejasností.
Obsahuje nejpodivuhodnější kresby, mnoho kreseb, já to nepočítal, vytvořené našimi předky mezi dvanácti a dvaceti tisíci lety před Kristem. Každý, kdo do jeskyně vejde, částečně zkamení. Když se probere, ocitne se v nejmodernější galerii dvacátého století, plné kreseb největších umělců. Sám Picasso se z nich zbláznil. Kdo před tisícovkami let vytvořil tato dokonalá umělecká díla, jež jako by znala a prodělala celý mnohatisícový vývoj civilizace, není známo. Kam ti tehdejší mistři zmizeli, odkud přišli, kdo jsou jejich potomci a následovníci? My to rozhodně nejsme.
Dějiny ničení
Své předky rádi urážíme. Popisujeme je jako bezmocné idioty, kteří se po milimetrech šplhali k objevu ohně, plni strachu, že je jako sběrače semínek sežere šelma. Ale Lascaux není výstava uměleckých děl primitivních lidí, nýbrž velká sbírka toho nejlepšího, co velcí talentovaní duchové v tomto oboru vytvořili. Díla picassovské bravury, již bezpečně ovládali tvůrci tisíce let před Picassem, z něhož jejich objev učinil epigona. Žádné primitivní a naivní neohrabané čáry pralidí, nýbrž esteticky i intelektuálně silné výtvarné zkratky sebevědomé civilizace, která ví o tisíce let dřív to, co my sotva víme dnes. Jenže ona civilizace po sobě nenechala jiné stopy než tuto jeskyni. Ale možná, že někde v hlubinách země jsou další podobné galerie úsvitu lidstva. Však i tahle čekala na své odhalení celé věky, kdy ji ani nikdo nehledal, až ji nalezl náhodou zatoulaný pes. A možná že potom opět přepíšeme dějiny lidí, že posledních sto tisíc let uvidíme nejen jako věk otloukání pazourků, nýbrž jako časy intelektuálního vzmachu, jehož je jeskyně Lascaux osamělým, leč důstojným komentářem. Možná že se v té jeskyni neodehrál nějaký záhadný úsvit, nýbrž vrchol něčeho, co my dodnes neznáme a co tehdy bez milosti všechnu tu krásu a dokonalost vyhladilo. To zní v dnešní době aktuálně, výhrůžně a krutě. Jeskyně je možná poslední zbytek zničeného. Dvacet tisíc let dokáže vyhladit skoro všechno, jen krásu v jeskyni ne. Hold, který tam skládáme neuvěřitelné síle výtvarného gesta, by se tím vysvětlil. Dodnes lidstvo svá vrcholná umělecká díla neklade ani tak vysoko, že by před nimi ztichly nějaké nejapné kulomety či granáty. Až to bude možné, jeskyni zničí výbušniny teroristů, jimž se sláva a krása minulosti nehodí do krámu, protože v ní svého Boha nevidí. Ostatně dějiny lidstva jsou dodnes především dějinami ničení, ne budování.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
