Jefim Fištejn: Izrael mezi věčností a zítřkem. O židovském státu musíte psát buď špatně, nebo nic
Pokud jste ve vyhledávači natrefili na sdělení, v jehož názvu jsou taková klíčová slova, jako je „osudové selhání“, „zločinná nedbalost“, „nenapravitelná chyba“, „další přešlap vlády“, „konec experimentu“, „totální katastrofa“ nebo obdobný blábol, můžete si být jisti, že se jedná o situaci v Izraeli. Dnes se smí o stavu této země psát buď špatně, nebo nic. Pisatel podvědomě uspokojuje poptávku, která určuje nabídku. Musí děsit čtenáře, poněvadž nic jiného se od něho neočekává a nic jiného nevyhoví čtenářskému zájmu. Každé zdůrazňování úspěchu na tomto inkvizičním pozadí bude vypadat jako kýč – leda že by jako správné kouzelnické číslo končilo výchovným odhalením. Novinářský bonton si žádá, aby tamní situace vypadala beznadějně a budoucnost neslibovala nic než zánik.
Protilidová vláda v čele se zlopověstným premiérem rozpoutala špinavou válku s Hamásem tím, že propásla teroristický útok, i když v té době byla již skoro rok u moci. Vpád Hamásu byl sice připravován již drahnou dobu předtím, leč předchozí levicové izraelské vlády na říjnovém selhání žádnou vinu nenesou. Mírumilovní uvědomělí Izraelci po celý rok úspěšně svazovali ruce úřadům pravidelnými protestními půtkami za právo justiční moci řídit moc výkonnou. Do zápasu proti justiční reformě se museli nakonec vložit také bojovníci z Gazy.
Teď pisatelé musí neobyčejně citlivě a taktně zamlčovat úlohu armády a rozvědky ve fiasku z prvních dnů války tak, aby náhodou nevznikl dojem, že v nebetyčném selhání mají i ony svůj díl viny. Je známo, že armádní a rozvědné služby v Izraeli jsou orientovány levicově, s premiérem Netanjahuem ve věčných rozepřích a uznávat jejich selhání se nedoporučuje. Ve výsledku musí zavládnout jasné pochopení, že bez veřejného rituálního ukamenování včerejšího idola, dnešního premiéra, se věc napravit nemůže. Na jeho hlavu padá také oprávněný hněv příbuzných rukojmích: proč nezachrání ještě živé nešťastníky tím, že dá Hamásu vše, co žádá? Jde mu snad jen o osobní moc?
Situace je mezitím tak špatná, že horší už být nemůže. Zlomit moc Hamásu v Gaze je věc nemožná – vždyť se jedná o ideu, a jak známo z Marxe, „idea, která ovládla masy, se stává materiální silou“. Svět mezitím ostrakizuje Izrael na všech úrovních, stále více evropských vlád uznává pomyslný palestinský stát, a naopak označuje izraelskou účast v mezinárodním dění za nežádoucí. Nejen drahá válka, ale také bojkot světa těžce poškozují izraelskou ekonomiku, která bude i v budoucnu chřadnout. Mít kam odejít, Izraelci by nepochybně tuto zemi opustili a vrátili by se, odkud přišli, do Polska nebo do Iráku, je jedno kam, hlavně pryč odsud. Zhruba takto vypadá pochmurný obraz, který má být výsledným dojmem z těchto zdánlivě faktických výkladů. Realita je ovšem jako v tom vtipu: Je to sice katastrofa, ale žádná tragédie to není! Stačí změnit úhel pohledu a obraz se nám povážlivě promění.
Nadosmrti v hledáčku
Mám v domácí knihovně celou polici věnovanou idejím, které se nikdy neuskutečnily, ačkoli se na chvíli staly materiální silou. Třeba takový Marxův komunismus! Milióny za něj položily životy, leč skutek utek’. Idea zůstala na papíře, vedle oceánu jiných, stejně velkolepých. Existuje jen jeho první fáze, socialismus, která po sobě nezanechala nejlepší dojem a v nikom nevzbuzuje chuť pokračovat v experimentování. O národněsocialistickém blouznění Hitlera raději pomlčím. Utopie všeho druhu se skví v četných autorských pokusech. Chcete vědět, jak skončila úchvatná bolívarská idea? Blankistické revoluční vzepjetí? Převratná ideologie Rudých Khmerů? Pak buďte té lásky a vysvětlete mi, co je tak fenomenálního v souboru tmářských myšlenek Hamásu? Vybudování systému sociálních služeb na území Pásma Gazy, který Fatah zřídit nedokázal? Čím se tento výdobytek lišil od jiných variant socialismu, kde smetanu vždy slízne tenká nomenklaturní vrstva, zatímco sprostý lid si pochutná na tom, co spadne ze stolu. Při bližším ohledání z celé nádhery hamásovského státního zřízení zbude jen vojenská struktura, jejímž přiznaným smyslem existence je zničení Izraele. Je to nějaká dechberoucí ideová novinka?
Každá silová odveta Izraele za krvavý zločin proti židovskému obyvatelstvu je vnímána pokrokovou veřejností jako eskalace letitého konfliktu. Od dob slavné operace, která vstoupila do dějin pod názvem Gideonův meč, pro nikoho není tajemstvím, že pachatelé hrdelních zločinů proti Izraelcům mají minimální šanci zemřít ve vlastní posteli. Teroristé, kteří se jmenovitě zúčastnili říjnového vpádu do Izraele, budou nadosmrti v hledáčku tajných služeb židovského státu. Není místo, kde by se mohli spolehlivě ukrýt před jejich trestající rukou. Dobře to věděl a s tím vědomím musel žít i Ismáíl Haníja, strůjce všech palestinských vražd posledního desetiletí. Není pochyb o tom, že jeho bodová likvidace v dalekém Teheránu vstoupí do dějin tajných operací, nejspíš coby další nevyluštěná záhada. Nikoli zločinný nájezd teroristů na svrchované území mezinárodně uznaného státu, ale cílené zabití jejich vůdce je pokládáno za eskalaci konfliktu. Izrael eskaluje konflikt už svou samotnou existencí.
Pokroková veřejnost běduje: odveta Íránu bude strašlivá. Izraelci budou proklínat den, kdy se narodili. Málokdo má snahu a schopnost domyslet do konce, co tak mimořádného může Írán podniknout, co by Izraelce mohlo zastihnout v nedbalkách. Zasypat Izrael sprškou raket? To už nedávno zkoušel a se zlou se potázal – výsledek útoku nikdo v širém světě nevnímal jako pronikavý triumf. Pěší tažení na Svatou zemi není vůbec jednoduše proveditelné, leží mezi nimi hory a doly, a hlavně území cizích států, které v takovém podniku vidí především pohromu pro vlastní obyvatelstvo. Írán nemá vůbec nic, co by mohl nasadit a o čem by Izrael nevěděl. Že by si ájatolláhové přáli další mezinárodní ostudu, nádavkem k již utržené?
No jo, ale co když Írán, o němž se říká, že co nevidět bude mít atomovou zbraň, použije to, co už má k dispozici? Že by tajné služby, jež dokázaly rozeznat obrys teroristy mezi hotelovým prádlem, neuměly vyhodnotit stav atomového íránského vývoje s přesností na hodinu? Svržení atomové pumy do míst, kde je židovské a arabské obyvatelstvo značně promíšené, by bylo dokonalým projevem bratrské pomoci Palestincům. Ale vtipy stranou. Říká se přece, že Izrael také vládne touto zbraní masového ničení!
Atomovka, jakou svět neviděl
Příběh izraelských jaderných zbraní je sám o sobě metaforou mystických poměrů v regionu. Skoro nikdo nepochybuje, že židovský stát takovou zbraní disponuje, ačkoli ji nikdo na vlastní oči neviděl. Židé jsou věčně rozhádaní, na ničem se nikdy neshodnou, avšak nikdo až doteď neuměl potvrdit nebo vyvrátit existenci izraelské atomové bomby. Vědomí o ní je udržováno spíše v rovině vtipných odpovědí izraelských představitelů: „Atomovou bombu samozřejmě nemáme, ale budeme-li k tomu dohnáni, bez váhání ji použijeme.“ Jednou rozhlasovou stanici Svobodná Evropa navštívil tehdejší izraelský ministr národní obrany Moše Ja’alon. Ministři obrany jsou zpravidla ti nejzasvěcenější lidé, co se týče vlastních zbraňových arzenálů. Íránský kolega novinář, velký to sympatizant Izraele, se ministra zeptal: „Koneckonců, pane ministře, můžete udělat jasno v otázce, zda vaše země má atomovou bombu, nebo ne?“ Ministr Ja’alon se zamyslel a mile se usmál: „A víte, že jsem o tom také slyšel?“ Později se rozhádal s premiérem na život a na smrt, ale nikdy ani on, ani nikdo jiný z Izraelců tohle vojenské tajemství nevyzradil. O Mordechaji Vanunuovi, který údajně veřejně doložil existenci izraelského atomového programu a později se po něm slehla zem, dodnes nikdo s jistotou neví, zdali celé prozrazení nebylo šikovným způsobem, jak přesvědčit svět o tom, že kýženou zbraň Izrael skutečně má.
Ale cožpak osmiměsíční válka nenávratně nepoškodila izraelskou ekonomiku, nevytvořila mrtvé pásmo na hranici Izraele s Libanonem, nezastavila prakticky turismus, životně důležitý pro izraelské hospodářství, a nevedla ke zmrazení ekonomických vztahů se západním světem?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
