Pavel Páral: Vzpoura kotlíkářů. Desetitisíce domácností ignorují povinnou výměnu kotlů
Už jen pár dní lze zatopit v kotli na tuhá paliva 1. a 2. emisní třídy, tedy těch fakticky nejstarších topidel, jimiž bylo před prázdninami vybaveno podle odhadů ještě sto padesát tisíc domácností. A minimálně vysoké desítky tisíc lidí se zřejmě rozhodly, že to nebudou řešit, protože topenářské firmy sice evidují nárůst poptávky, ale do astronomického čísla to má daleko.
Nejde o žádný nový nápad z evropského Green dealu. Povinná výměna kotlů na uhlí i dřevo byla nařízena už v roce 2012. Stát dlouhá léta poskytoval domácnostem, které se zbavily starého čoudícího topeniště, populární kotlíkové dotace a do konce srpna u seniorů a příjmově slabých zaplatí dokonce 95 procent ceny nového topidla. Spousta rodin toho za ta léta využila a pořídila si obvykle moderní plynové kondenzační kotle s nízkou spotřebou. A mohutně ubylo lokalit, kde projít v zimě ulicemi byl silný zážitek i pro autora tohoto textu, který dětství prožil mezi komíny tušimické elektrárny a litvínovského Chemopetrolu dlouho před jejich ekologizací a odsířením.
Co se tedy vlastně děje? Možná někteří, zejména starší lidé ani netuší, že ten jejich kotlík patří mezi zavržené, a když si v říjnu zatopí, hrozí jim padesátitisícová pokuta. Někdo má zase kotel na sezónní chaloupce a přitopí si v něm třikrát za rok na jaře a na podzim, když se zrovna ochladí. Ale svou roli může sehrát i nedávná zkušenost, a ne zrovna růžový, pro mnohé dost popuzující výhled.
Energetický šok se skokem cen a elektřiny po začátku války na Ukrajině znamenal, že leckde si zatopili uhlím, starými dřevěnými paletami, petkami a jiným odpadem jen ti, co měli ještě stará dobrá topeniště buď v běžném provozu, či schovaná pro jistotu v koutě ve sklepě. Na plyn najednou nějak nebylo v rodinném rozpočtu. Na venkově si to pamatuje asi každý a dodnes jsou leckde ta „netradiční“ odpadová paliva, jejichž zplodiny otravují vzduch, stále populární, protože plyn má ke svým bývalým cenám stále dost daleko.
A pak je tu aktuálně ne úplně banální dilema. Čím vlastně topit, aby mě za pár let nečekala další výměna, a přitom se to dalo zaplatit. Nejde totiž jen o dotované pořízení nového topidla, ale také o jeho provoz. Ti starší zažili doby dotací na přímotopy a další modernizace, které jim pak pěkně luxovaly peněženky. A aktuálně to už je z podstatné míry o tom našem Green dealu.
Podle toho je budoucností vytápění tepelné čerpadlo. To je ale i při velké dotaci provozně drahé, zejména po posledních cenových úpravách a z penze si moc tepla neužijete. Zvláště když bydlíte v osmdesát let starém domečku, který žádnou rekonstrukcí neprošel, a v dalších deseti letech, kterých máte naplánováno se ještě dožít, ani neprojde. Tam se tepelné čerpadlo fakt nehodí. O chalupě, kam se jezdí jen na léto k rybníku, nemluvě.
Dobrá. Jsou zde moderní kotle na uhlí a ještě není zakázáno je prodávat, ale brzy nepochybně bude. Nehledě na to, že za tři roky mají začít platit povolenky pro vytápění a uhlí podraží tak o třetinu. Tedy jestli vůbec půjde koupit, protože když se zavřou uhelné elektrárny a teplárny, tak skončí pochopitelně i doly.
Plyn je fajn a nemusí se přikládat, ale povolenky ho zdraží, když to dobře dopadne, o deset až patnáct procent. Ale také to může být mnohem více. Navíc je to také fuj fosilní palivo a do pár let bude také nežádoucí a přijdou další zákazy.
Zbývá biomasa, což jsou obvykle dřevěné pelety. Fajn topení, když to erár zadotuje. Nicméně zatím jsou pelety považovány za bezemisní, protože při spalování se uvolní jen to CO2, které dřevo spolykalo ze vzduchu při svém růstu. Jenže přibývá aktivistů, kterým se to nezdá. Nakonec při výrobě a dopravě tohoto paliva nějaké CO2 jistě vzniká, navíc nebezpečné prachové částice v tom čoudu, který mimochodem sousedům taky extra nevoní. Čert ví, kdy to budou mít nahnuté i pelety. Nemusí to trvat dlouho.
Těžko se divit, že mnoho lidí takové rozhodování rozpaluje doběla. A třeba vede ke vzpouře a podstoupení rizika nemalých pokut. Nechtěl bych být úředníkem, který bude rozhodovat o strhávaní těch padesáti tisíc třeba z patnáctitisícové penze nějaké osmdesátileté babky nebo se dohadovat s obecním rebelem, kterého měl soused plné zuby, tak ho naprášil.
