Lenka Zlámalová: Zadusíme vás kontrolami a registry. Babiš zrodil hlášení daní, Fiala pracovních smluv.
Každá diagnóza, proč bohatneme a prosperujeme méně než jiné země a v posledních letech spíš stagnujeme, než rosteme ukazuje na stejná slabá místa. Příliš energie, času, peněz i chuti a motivace se do něčeho pouštět nám bere stát se svou byrokracií. Tím, že po nás chce čím dál víc hlášení, informací, formulářů, dotazníků registrů. Různé studie počítají, kolik to stojí času a peněz. Ukazují, na kterých místech nás to nejvíc dusí.
Vztahy v práci jsou mimochodem jedním z nejkritičtějších míst. Podle studie Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) máme jedny z nejvíce sešněrovaných pravidel z vyspělých zemí. Pořád se opakujeme, jak moc potřebujeme různé flexibilní úvazky, které jsou masově rozšířené například v bohatém Nizozemsku. A to je studie publikovaná ještě předtím než současná vláda Petra Fialy, která v programu slibovala uvolnění pracovního práva, od začátku letošního roku přitvrdila zákoník práce. Především u těch pružných smluv, na něž často pracují studenti, rodiče malých dětí nebo senioři. Velmi často to byly do loňska relativně pružné, a navíc do značné míry od vysokých odvodů pojistného osvobozené dohody o provedení práce. Daly se také kombinovat u více firem. Prakticky to, co si člověk představí pod slovem pružnost.
Řada ministrů od těch ekonomických, místopředsedů ODS Zbyňka Stanjury a Martina Kupky, přiznávala, že přitvrzení pracovního práva byl do značné míry nonsens a že přijde uvolnění. Místo toho se pokračuje dál. V čase prázdnin se rozšiřuje registr dohod o provedení práce. Firmy budou muset posílat na sociální správu seznamy všech dohod o provedení práce. Úředníci budou kontrolovat, jestli jich někdo náhodou nemá víc a neměl by tak platit vyšší sociální pojištění, které se už od začátku roku na dohody uvalilo. Vláda si od toho slibuje vyšší výběr sociálního pojištění. Má dojem, že na dohodách jí unikalo.
Je to přesně ten postup, jakým u nás bobtná byrokracie, která lidem bere čas, energie a peníze. Stát má dojem, že nestíhá kontrolovat. Tak založí nový registr, do kterého přímo lidi a firmy donutí pod hrozbou pokut hlásit.
V této disciplíně vynikl Andrej Babiš. Ten prosadil elektronickou evidenci tržeb, kterou naštěstí Fialova vláda zrušila. Už ale nechala kontrolní hlášení DPH, kde každý podnikatel musí posílat na finanční úřad seznam všech faktur nad deset tisíc korun. Dalším Babišovým nápadem byl svého času registr účtů. Chtěl ho přímo v České národní bance. Tomu nakonec dokázal zabránit tehdejší guvernér ČNB Miroslav Singer.
Tehdy opoziční strany dnešní vládní koalice to všechno ostře kritizovaly. Zrušily ale jen EET.
Celá ta posedlost kontrolou, kterou lidé musí hlášením do registrů provádět sami nad sebou, aby stát usnadnili jeho fungování, vychází z filozofie nedůvěry. Každý je podezřelý, tak je třeba hlásit a kontrolovat. Nedůvěra je standardní nastavení a předpoklad. Pak se není čemu divit, že zrovna u nás lidé věří komukoliv skoro nejméně ze všech vyspělých zemí.
Ve společnostech důvěry se na to jde opačně. Apriori se nepředpokládá, že je každý podezřelý. Nepálí se spousta energie, času a peněz na masové kontrole. Prověřuje se nahodile. Když se ale na podvod nebo černé pasažérství přijde, trest je poměrně tvrdý. Což je všeobecně známé, takže si to každý dobře rozmyslí.
Je to jako s kontrolami ve vlaku. U nás průvodčí prochází po každé stanici a kontroluje. Ten, koho chytne bez jízdenky, si ji může normálně koupit s malým příplatkem. Ve Švýcarsku nebo ve Francii, jejichž vlaky patří ke nejlepším v Evropě, je to jinak. S důvěrou se předpokládá, že lidé nastoupí do vlaku s platnou jízdenkou. Ten, kdo ji nemá a je přistižen, zaplatí tučnou pokutu. Ve Švýcarsku při prvním odhalení 90 franků (2 340 korun). Při druhém odchytu už 130 a při třetím 160 franků. To jsou i při průměrném švýcarském platu 6 300 franků (163 800 korun) citelné peníze. Vysoké pokuty přichází, i když je jízdenka jen částečně platná. Pak se jen nezačíná na 90, ale na 70 francích. Ve Francii je už první pokuta 150 euro (3 825 korun). A to i v případě, když člověk jeden bez jízdenky jednu stanici nebo omylem přejede. V dnešní éře elektronických jízdenek je těžké se vymluvit, proč ji cestující nemá.
Prosperující země nejsou posedlé kontrolou. Vychází z toho, že drtivá většina lidí nepodvádí. A ty, kdo povedou ví, že na ně padnou tvrdé tresty. Posedlost kontrolou, jakou zažíváme za posledních vlád bere lidem čas, peníze, energii i důvěru.
