Kampaň o obtěžování v MHD rozděluje společnost. Vážně ale někdo nechápe rozdíl mezi kouknutím se a zíráním?
„Zírání je obtěžování.“ Jednoduchá věta, která nyní visí na plakátech v pražské městské hromadné dopravě v rámci kampaně, která upozorňuje na různé formy obtěžování, poslední týdny nadzvedává uživatele sociálních sítí ze židlí. Polovina z nich kampaň brání, jelikož obtěžování je stále palčivým společenským problémem. Druhá polovina se rozčiluje, že v této době se už ani nemohou na ženu podívat, aniž by nebyla „feministicky“ hysterická. Nějak ale pozapomněli, že je velký rozdíl mezi kouknutím a upřeným zíráním na intimní části těla.
Když mi bylo deset, jely jsme se sestrou na jeden z kroužků, kterým jsme se v tu dobu věnovaly. Jako dvě malé holky jsme si v autobuse s nadšením sedly proti sobě na místa se čtyřmi sedačkami a dál si povídaly. Naše nadšení ale opadlo ve chvíli, kdy se vedle sestry v jinak poloprázdném autobuse rozvalil zhruba padesátiletý mohutný muž. Začal se nás vyptávat, jak se jmenujeme a kam jedeme. Následně si nohy položil na protější prázdnou sedačku, abychom nemohly volně projít, a začal nám říkat, jak hezké holčičky jsme.
V tu chvíli jsme věděly, že je něco špatně. Nepamatuji si, jak jsme se nakonec přes něj dostaly pryč, možná jeho nohy podlezly a rozeběhly se směrem k řidiči. Predátor pak rychle vystoupil na další zastávce. Incident se pak neřešil.
Za více než 18 let od této situace se očividně nic nezměnilo. Čas od času se mě letmo někdo dotknul na zadku, onanistu jsem v metru už také potkala, o narušování osobního prostoru nemluvě. Jsou to nepříjemné situace, na které si většina žen ve veřejné hromadné dopravě chtě nechtě musela zvyknout.
I na to nyní upozorňuje kampaň „Obtěžování do MHD nepatří, ani nikam jinam“, na které spolupracoval pražský Dopravní podnik s neziskovou organizací Konsent. Plakáty na zastávkách, tramvajích i autobusech s různými pojmy obtěžování a jak mohou přihlížející zasáhnout. A pochopitelně některé lidi velmi pobouřila. Například takový plakát s nápisem „Zírání je obtěžování“ vzbudil pozornost mimo jiné i bývalého ministra financí Miroslava Kalouska.
„Než jde žena ven, tak se většinou hezky obleče a upraví. Proč? Aby se na ni nikdo nedíval? Nemohu se zbavit dojmu, že kampaň je motivována frustrací těch, které pohledy nepřitahují,“ napsal Kalousek na sociální síti X. Spolu s ním se podobně vyjadřovali další uživatelé na sociálních sítích, především muži, podle kterých veškeré oblečení i úpravy jsou pro to, aby na ženy někdo zíral. A pokud ne, tak jsou ošklivé, tlusté, nikdy by se jich nikdo nedotkl ani ve snu…
Oslovení bez sexuálních návrhů není špatně
Ale možná bychom mohli přestat předstírat, že neznáme rozdíl mezi koukáním a zíráním. Koukání z okna či do blba je fakt jednoduše rozeznatelné od zírání na prsa. Stejně tak je jasný rozdíl mezi tím, když se někoho omylem dotknete a cíleným osaháváním.
Podle průzkumu, který si nechal vypracovat Odbor rovnosti žen a mužů Úřadu vlády z roku 2021, se s nechtěnými pokusy o hlazení, líbání či fyzické sblížení setkalo dvacet procent cestujících, s onanisty 19 procent. Šest procent cestujících pak bylo donuceno násilím k sexu či se setkalo s pokusem o sexuální styk nátlakem.
To nejsou malá čísla a nejde jen o ženy, podle průzkumu obtěžování ve veřejné dopravě zažil každý desátý muž. Argumenty, že se na nikoho v tramvaji už nemůžete podívat, neobstojí. Nikdo neřekl, že nemůžete člověka, který se vám líbí, oslovit či mu věnovat kompliment. Je ale přece logické, že mu při tom nenarušujete osobní prostor a nechcete po něm při tom hned orální sex.
Reakce, které kampaň vyvolala, akorát potvrzují, proč je potřeba. Jestli někdo stále nechápe, že není vhodné požadovat sex po neznámých lidech, uspokojovat se před nimi nebo na ně bez souhlasu sahat, je něco špatně. Minimálně se ale aspoň o tomto společenském problému, který je očividně stále markantní, mluví. Kromě odmítavých a kritických reakcí totiž na sociálních sítích začali cestující sdílet své zkušenosti s obtěžováním ve veřejné dopravě.
Když se vrátím ke své zkušenosti na začátku, jedna věc z mé paměti jasně vystupuje: nikdo nic neřekl. Autobus sice byl poloprázdný, ale kolem nás několik lidí sedělo. Nikdo se za dvě desetileté holky, které otravoval slizký padesátník, nepostavil. Pokud tedy plakáty alespoň napoví cestujícím, že v případech různých druhů obtěžování je dobré se ozvat a jak to nejlépe provést, svůj účel splnily.
