Anketa: Takové věci dělali fašisté, říkají slovenští umělci na konání tamního ministerstva kultury

Peter Badač | Profimedia

Na Slovensku se rozmohla praxe, že vysoké řídící pozice jsou obsazované lidmi, kteří nesplňují základní odborné ani lidské předpoklady na výkon funkce. I tohle vede k odlivu mozků do zahraničí, což se už teď ukazuje jako velký problém pro naši zemi a její budoucnost. A vláda, místo aby situaci okamžitě řešila, jde sama „příkladem“ a na nejvyšší posty ve státní a veřejné správě nominuje lidi, kteří s působením v daném resortu mají minimální zkušenosti a žádné odborné znalosti o jeho fungování. Těmhle „manažerům“ jde hlavně o sledování osobních zájmů, zviditelnění, přilákání nových followerů na své profily, dosazení kamarádů na atraktivní pracovní místa a v neposlední řadě o pomstu kritikům. Asi nejvýrazněji tuhle praxi naplňuje ministryně Martina Šimkovičová s pobočníkem Lukášem Machalou, kteří nejenže nesplňují ony základní předpoklady pro výkon funkce, na kterou byli nominovaní, ale nedokážou ani nasměrovat kulturní politiku státu.

Juraj Benetin | Profimedia

Na Slovensku v přímém přenosu sledujeme, co se stane, když se bahno z on-line světa vyplaví do reálného života. Ti lidé se roky hecovali v komunitách na sociálních sítích a v internetových televizích a plánovali, jak s námi zatočí. Jen co jakžtakž prolezli do parlamentu, a to s mizivou podporou veřejnosti, je jim všechno jedno. Jediné, co je baví a vyživuje, je konflikt, což boužel vyhovuje Robertu Ficovi, protože to zakrývá jeho masakr právního státu. Křik kulturní obce a opozice je nevyhnutelný a záslužný, i když v téhle chvíli nemá šanci na úspěch. Přesto je třeba vydržet v hlasitém odporu. Jediný, kdo s tím může něco udělat, je strana Hlas – sociální demokracie a prezident. Ale ten se posral a je ticho po pěšině.

Michal Hvorecký|archiv Michala Hvoreckého

Kultura se na Slovensku stala celospolečenským tématem. Na protesty proti Martině Šimkovičové chodí desetitisíce lidí, statisíce jich podepsaly petici, vlastně už dvě. Předpokládám, že jakmile začne divadelní sezóna, bude se stávkovat. V koalici to začíná vřít. Radikálové se nakonec vždycky rozhádají mezi sebou, naštěstí. I Mečiarova moc se rozpadla kvůli rozporům v oblasti kultury. Učíme se novým formám odporu, protože i nepřítel se změnil. Vládní koalice nejefektivněji komunikuje na uzavřených sítích, například na Telegramu. Hledáme cesty, jak postavit hráz propagandě a nenávisti.

Nejde jen o slovenský a český problém, ale o problém globální, celosvětový. O budoucnost se teď obávají i mnohem starší demokracie, jako jsou Spojené státy nebo Velká Británie. Demokracie umírají, autokracií přibývá. Na Slovensku to přišlo bleskově a v podobě typické pro digitální věk. Čtvrtá Ficova koalice by totiž neexistovala bez sociálních sítí s jejich mizivou veřejnou kontrolou. Vláda vede hybridní dezinformační válku proti vlastnímu obyvatelstvu. V České republice se stále můžete vyhnout nejhoršímu. Doufám, že se z našich zkušeností poučíte. Moc vám držím palce.

Mnohem těžší je pak složitě opravovat škody. Mocenský nástup Šimkovičové a její kliky ukazuje, jak velkým omylem bylo chápat slovenský fašismus jako výlučně historický fenomén. Náš fašismus byl katolický, nepochybně diktátorský, ale ne důsledně totalitní. Ne proto, že by byl mírný, ale pro slabost své ideologie. Dnešní prudký posun Slovenska radikálně doprava je dán i tím, že nám chybí kritické přehodnocení vlastní minulosti, zejména rozsáhlé kolaborace se dvěma diktaturami – nacismem a stalinismem –, ale taky s devadesátými léty násilného mečiarismu. A do toho přišel internet. Pravicová scéna již před lety rozpoznala propagandistický potenciál sítí. Dnes mohou na TikToku najít extremistický obsah desetitisíce mladých. Ale ještě není všem dnům konec. Poslední vlna propouštění může Šimkovičovou vážně ohrozit. Lidé jsou zklamaní a naštvaní, SNG a SND návštěvníci milují. Ficova koalice je vratká a slabá, strana SNS se propadá ve všech volebních průzkumech, dnes by už ani nebyla v parlamentu. Vyplatí se vzdorovat. Ještě máme naději.

Gregor Hološka | Profimedia

Není vůbec přehnané, když se tahle situace přirovnává k normalizaci. Kroky ministerstva přesahují jakoukoliv slušnost a dialog s uměleckou obcí neexistuje. Citlivý člověk a umělec na to musí nějakým způsobem reagovat, protože už jsou ohrožené základní hodnoty a principy demokracie. Ono to jde postupně. Člověk si řekne: Aha, odvolávají se šéfové institucí, dobře, to dělají různé vlády. Jenže pak někdo zasáhne do představení, které právě běží, odvolávají se další lidé, a co bude dál? Spousta věcí už lidi z ministerstva usvědčují z nekompetentnosti a bezcitnosti vůči demokracii. Proto je potřeba se ozvat a zasáhnout. Bránit svobodu.

Michal Kaščák | Profimedia

Martina Šimkovičová je dokonalým ztělesněním vlády Roberta Fica. Základní superschopností tohoto akčního spolku je postupné nahrazování všech schopných lidí v zemi lidmi schopnými všeho.

Milan Kňažko|Szkanderová Michaela

Měl bych možná mluvit o kultuře, ale politika je tak velkou součástí celého problému, že spíš budu mluvit o ní. Příčinou tohoto marasmu je, že vznikla koalice nikoli na základě společného hodnotového systému, ale protože někteří si potřebují vytvořit beztrestnost, aby je nebylo možné potrestat za skutky z minulých Ficových vlád a za skandály korupčního i mocenského charakteru.

Na druhé straně je SNS, se kterou by nikdo seriózní do koalice nešel, jen zoufalci ze SMERU a Hlasu, což je vlastně jen další, oddělený SMER. Z jejich nastavení vyplývají i folklorní a extremistické znaky v činnosti ministryně kultury a jejích lidí. Jde o extremismus ve své pravé podobě a toho nejprimitivnějšího charakteru, částečně nacionalistický. Aktuální ministerstvo kultury s kulturou nemá nic společného, jeho činnost je zcela nekvalifikovaná. Je třeba, aby to co nejdříve skončilo, aby se dalo do pohybu nejen 20 000 lidí na demonstracích. Jinak se budou spáchané činy dlouho a těžce napravovat – a nemyslím jen to, co se stalo ve SNG a SND. Vstup státního tajemníka ministerstva životního prostředí Štefana Kuffy do představení? Takové věci dělali fašisté. Dokonce ani komunisté si na tuhle formu cenzury netroufli, ti věc zakázali předtím či následně. Nebo fungovala autocenzura, ale vstoupit do představení a přerušit ho? To jsou metody, které je třeba rázně odmítnout. Jestli se podobného chování a jednání chceme zbavit, musí skončit elitářství v opozici, která musí postupovat jednotně i při organizování protestů. Pokud se za myšlenkou, že na Slovensku bude demokracie západního typu, nesjednotí celá liberální demokracie, zkrátka se to nepovede. Nyní by měla mít hlavně přednost rychle se zbavit něčeho, co směruje k autokracii a co je nebezpečné nejen pro kulturu.

Monika Kompaníková|Profimedia

Martina Šimkovičová se doslova nachomýtla na pozici ministryně kultury a za půl roku se se svými spolupracovníky stihla podepsat pod systematickou likvidaci několika významných kulturních institucí a fondů. Kultuře nerozumí, kulturní obec ji nerespektuje a ona nerespektuje kulturní obec. Šimkovičová postrádá odbornost, vzdělání i základní přehled o kultuře na Slovensku, nemá vizi, nedokáže se ani kultivovaně vyjadřovat, a co je nejhorší, chybí jí i základní morální výbava. Celá její činnost se omezuje na vyhazování odborníků z klíčových institucí bez udání důvodu a dosazování neznámých, ale poslušných přátel, a to za doprovodu normalizačních praktik – zastrašování, udávání, natáčení a registrace nepohodlných osob, cenzury, a dokonce podávání trestních oznámení. Přes 180 tisíc lidí podepsalo dvě petice za její odstoupení, další desetitisíce demonstrují před ministerstvem kultury, vypískali ji i návštěvníci folklorních festivalů v regionech. Šimkovičová však stále nechápe, že úctu, obdiv a národní hrdost si šířením strachu, vyvěšováním slovenských vlajek a nošením kroje nezíská.

Peter Lipa|Profimedia

Můj názor by se dal vyjádřit jediným, hodně přiléhavým slovem, ale budu slušný. Vím, že to chce i něco širšího. Od nástupu do funkce nám všem paní ministryně naznačovala, že na kulturu jako celek má vlastní názor, ve kterém výrazně převažuje termín „národní“. Zatím jsme se nedozvěděli, co to – například pro nás hudebníky – znamená. Jsem toho názoru, že to pořádně neví ani ona sama. A myslím, že to neví a těžko může vědět. Především proto, že umění a kultura se takhle rozdělovat nedají. Umění může být dobré a špatné. Kvalitativní kritéria vytvářejí život a kulturní obec, ve které umění existuje. Pak přišla další fáze působení paní ministryně: neodborné personální změny na významných postech bez oznámení příčin. A my žijeme v obavách, co dalšího nás ještě čeká. Paní ministryně má důvěru pana premiéra i šéfa koaliční strany, která ji nominovala – SNS. Celý rozpor je ještě hlubší. Oni mají pocit, že její ministerstvo jim pomáhá v boji s opozicí, ale zapomínají, že svými aktivitami škodí kultuře i umění.

Soňa G. Lutherová|Profimedia

Martina Šimkovičová a její spolupracovníci denně dokazují, že jsou proti současné slovenské kultuře a lidem, kteří ji tvoří. Každý náznak kritiky a svobodné vůle přitom s normalizační zarputilostí potlačují. Do fungování kulturních institucí, které systematicky rozvracejí a snaží se je mocensky ovládat, bezohledně zavádějí prvky ideologické cenzury, podle níž „kultura slovenského lidu má být slovenská, slovenská a žádná jiná“. To jsou slova Šimkovičové při jejím uvedení do funkce ministryně, také podle ní „tolerujeme jiné národní kultury, ale naše kultura není mísení jiných kultur“. Před rokem jsme nad těmito výroky jen kroutili hlavou, dnes se statisíce občanů nestačí divit, kam až situace zašla. Za jednáním vedení ministerstva kultury se skrývá odpor k jinakosti, ke všemu, co vnímají jako cizí, a tedy ohrožující, narušující normu a tradici, jejíž obsah a hodnoty sami uměle určují. Významná část slovenské kulturní a občanské společnosti se brání, každá podaná ruka či slova podpory jsou pro nás nyní nesmírně důležité. Zbytek je na nás. Doba si žádá, abychom neohýbali hřbet, byli aktivní a nepodléhali panice. To se však snadno řekne a hůře udělá.   

Daniel Majling|Profimedia

Kdybych se měl zabývat pouze působením paní ministryně, stačila by mi tři slova: Destrukce. Chaos. Fraška. Mnohem důležitější je popsat, jak je možné, že se někdo tak děsivě nekompetentní vůbec mohl stát ministrem kultury a skandálně velkému počtu Slováků to vůbec nevadí. Nad samotnou paní Šimkovičovou se vlastně není třeba pozastavovat; v její osobě jen vybublal na povrch dlouholetý vztah značné části Slováků ke kultuře. V 19. století naše spisovatele skoro nikdo nečetl. Stačí si přečíst jejich životopisy – téměř všichni si stěžují, jak špatně se jejich knihy prodávají, a to i ty humoristické. Knihy a divadlo nikdy nebyly pro Slováky životní nutností. Kdyby nám Národní divadlo nezaložili Češi a čekali jsme, že se postaví z lidových sbírek, možná bychom ho dodnes neměli. Dlouho jsme se tvářili, že je to jen záležitost venkovského charakteru země, a že když lidé nebudou muset pracovat šestnáct hodin denně na poli a přestěhují se do měst, najdou si čas na kulturu. Dlouho jsme předstírali, že kultura a kulturní osobnosti jsou u nás brány vážně. Nebylo možné, aby se ministrem kultury, tedy člověkem, který tento resort reprezentuje doma i v zahraničí, stal jen tak někdo. I za normalizace byl ministrem kultury Válek, kterého uznávali jako básníka i ti, kteří s režimem a s Válkovými politickými názory nesouhlasili. I za Mečiara byli ministry kultury lidé, kteří za sebou měli množství přeložených knih nebo minulost divadelnickou či spisovatelskou. Zkrátka kulturou žili. Dnes vláda ani nemusí předstírat, že jí na kultuře záleží a že ji musí vést někdo kompetentní a vzdělaný. Dnešní moc vědomě jedná s nejhorším pohrdáním kulturou. Stačí říct, že vytvořit divadelní představení nebo napsat knihu je stejná práce, jako když se betonuje, kope nebo zatepluje – a velká část národa začne okamžitě rozhořčeně posílat umělce „k lopatě“. Je to nenávist ke kultuře jako takové – nejde o spor mezi kulturou moderní a klasickou. Kdyby ministryni kultury alespoň na vteřinu záleželo na nějaké „tradiční slovenské kultuře“, mohlo by jí vadit, že poslední souborná vydání našich literárních klasiků vyšla před sedmdesáti lety, od té doby se vydávají jen výbory. Ale jí je to úplně jedno. Statistiky, kolik procent Slováků přečte alespoň jednu knihu ročně, jsou už léta tragické. Když odečteme čtenáře detektivek, kuchařek a červené knihovny, rychle zjistíme, že čtenáře klasiky na Slovensku můžeme počítat v promilích populace. Lidé, kteří Šimkovičovou do funkce zvolili, kulturu, ať už je jakákoli, pokroková, konzervativní, klasická, národní, kosmopolitní, z velké části buď ignorují, nebo jí dokonce pohrdají. Právě z tohoto podhoubí pochází paní Šimkovičová a pan Machala: lidé, kteří v životě nic nevytvořili, řídí kulturu, protože je tam zvolili lidé, kterým je jakákoli kultura ukradená. A pokud se nejdřív neudělá něco s tímhle, budou nám tu takové paní Šimkovičové a pánové Machalové vybublávat pravidelně.

Zuzana Mauréry | FTV Prima/Teki Shine

Práce Martiny Šimkovičové a dění na ministerstvu kultury jsou zrcadlem politiky naší současné vládní garnitury. Je to návrat normalizačních procesů napříč naší společností, kulturu nevyjímaje. Dezinformace, zastrašování, lži a vyhrožování, to je půda, na které stojí Ficova vláda. Nekompetentní a neprofesionální jednání ministryně, bez jakékoli diskuse a odborného výběru, svědčí o absolutní neznalosti resortu. Po dvou výzvách k jejímu odstoupení, které podepsalo dvakrát 190 000 lidí, a několika protestních akcích a pochodech nedošlo k žádnému dialogu. Martina Šimkovičová totiž není schopna vést odborný dialog. Bezprecedentním odvoláním zkušených profesionálů z vedoucích postů nejen erbovních institucí a jejich nahrazením nekompetentními amatéry, řízenými ministerstvem, Šimkovičová ochromila nejen kulturu, ale i svobodu a demokracii na Slovensku.

Zuzana Mistríková | Profimedia

Těžko se ta situace hodnotí, protože za ní nestojí nějaký záměr nebo ideologie, se kterými by se dalo polemizovat nebo je rozporovat. Paní ministryně a její hlavní úředník se veřejně prezentují způsobem, který je tak absurdně nekulturní, že nevíte, jak zareagovat. Oni samozřejmě vnímají propast mezi sebou a těmi, kdo v umění, kultuře a společnosti něco znamenají, a to je vede k nepřijatelným krokům. Kdyby takové věci dělalo dítě ve školce, celý pedagogický sbor intenzívně zapracuje na tom, aby mu vysvětlili, že takhle se v lidské společnosti nedá existovat. Další problém je, že vládním politikům v čele s premiérem Ficem tyhle zoufalé snahy slušných lidí reagovat na neslušné dění v kultuře vyhovují, protože zakrývají hluboké změny a rány, které svojí politikou zasazují v jiných oblastech. Ale nemyslím si, že by šlo o promyšlené kroky, že by třeba Fico Šimkovičové říkal, co má dělat. Oni jsou jako rozjeté vagóny.

Ilona Németh|Profimedia

Je to „kobercové bombardování“. Z Ministerstva kultury Slovenské republiky každý den přicházejí zprávy o nekompetentních krocích a rozhodnutích, se kterými nesouhlasíme. Od nucených změn v RTVS po nekompetentní úřadování s odnětím hlav nejdůležitějších kulturních institucí. Martina Šimkovičová s vedoucím služebního úřadu Lukášem Machalou vedou kulturní válku plnou homofobních vyjádření a zapojují se do nacionalisticko-šovinistické rétoriky. Šimkovičová se nedávno v jednom rozhovoru vyjádřila, že Evropa vymírá, nerodí se nové děti, protože tu máme přetlak LGBTI+. A ještě dodala, že je zvláštní, že se to děje „bílé rase“. Hned na své první tiskové konferenci ve funkci nám řekla, že kultura slovenského lidu může být jen slovenská a žádná jiná, Taková vyjádření jsou hrozbou pro celou naši kulturu, pro všechny národnostní menšiny a pro různé menšiny obecně. Straně SNS nikdy nebyla cizí homofobie ani zastrašování společnosti uprchlíky, ale jsou chvíle, kdy nepřáteli se stávají i další lidé. Momentálně to jsou ti se zdravým rozumem.

Tereza Nvotová | Nguyen Phuong Thao

To, co se na Slovensku právě děje, je bezskrupulózní snaha o normalizaci. Autokrati velmi dobře vědí, kde začít efektivně ničit svobodnou demokratickou společnost: v kultuře, která je odrazem svobody myšlení. Důsledky zásahů Šimkovičové do televize, SND, SNG a fondů, na kterých je slovenské umění závislé, jsou ničivé nejen pro demokracii, ale i konkrétně pro celý kulturní sektor na další dekády. Já osobně například vím, že další film už na Slovensku bohužel nenatočím. A podobně to má většina nejlepších slovenských umělců. Tvořit za státní peníze už asi budou moct jen lidé bez páteře. Nastane hromadný kulturní exodus podobně jako v Maďarsku, protože ne každé umění se dá dělat doma na koleně. Zároveň ale vím, že slovenská občanská společnost je silná a jen tak se nevzdá. Přežili jsme Mečiara, přežijeme i Šimkovičovou a Fica. Je mi jen smutno z pomyšlení na všechny ty filmy, hudbu, hry a vůbec umění, které kvůli tomu nikdy nevznikne.

Milan Ondrík | profimedia.cz

Nemám slov a každý den se divím, co tihle lidé dělají, jak se nám smějí do tváře a otáčejí pravdu. Jednoduše lžou, zavádějí veřejnost, takovou propagandu jsem v životě nezažil. A nic na ně nefunguje, nic na ně neplatí, ani když se na protest zaplní náměstí. Neposlouchají hlasy umělců ani zástupů, všechno ignorují a jdou si svojí cestou, která je podle mě cestou nenávisti. A já nechápu, odkud se vzala.

Ondřej Mikula a Jonatan Pjoni Pastirčák | CNC_Pavel Machan, Marek Pátek, David Kundrát, Martin Hykl

Martina Šimkovičová je ministryně, která si jako svou hlavní prioritu určila ryze slovenskou kulturu, i když ji vypískali i na folklórním festivalu v Terchové. To mluví za vše. Myslím si, že od dob Slovenského štátu jsme na úrovni ministerstva nikdy nebyli tak blízko naplňování fašistických ideálů kultury. Cítím ale naději, že tentokrát jim to neprojde. Skutečná slovenská kultura totiž miluje rozmanitost a diverzitu a je na ni hrdá.

Táňa Pauhofová | NGUYEN PHUONG THAO / Reflex

Když sa střetne konstruktivní snaha o porozumění s absolutním iraciálnem, jsou všechna slova zbytečná. Takže jen ve zkratce: paní Šimkovičová s panem Machalou musí okamžitě odstoupit a přestat už kulturu na Slovensku týrat. Byli bychom jim za to velmi vděční, protože už teď je jasné, že léčba bude dlouhá a náročná.

Poláková Rebeka | Youtube

Tady nejde jen o nás: dnes jsme to my jako kulturní obec, ale zítra to může být kdokoliv. Je děsivé, že oni chtějí náš stát úplně zničit – od životního prostředí přes soudnictví třeba právě po kulturu, všechny složky. A my už opravdu nemůžeme mlčet a jen se na to dívat, už musíme konat. Týká se to nás všech, je úplně irelevantní, kdo koho volil. Teď už se opravdu jedná o lidskou svobodu a důstojný život.

Situaci vnímám sice zpovzdáli a zprostředkovaně, ale docela intenzívně, a považuji ji za alarmující. Způsob, jakým je v posledních pár měsících slovenská kultura likvidována, neměl obdoby snad ani za normalizace a v podobně vypjatých historických situacích. Vše nabralo rychlý spád a já nechápu, proč má někdo zapotřebí škodit tak nenávistně. Proč se má cokoli vnímat jako urážlivé vůči něčemu, co je označováno za národní – a co to vlastně je, „národní“? Nechápu, proč komukoli vadí svobodná kultura. Žiju léta ve Finsku, společnost tu je přece jen liberálnější a příslušníky LGBT+ nepovažuje za nepřítele státu a nějaké pomyslné národní identity, ať už je to cokoli. Výstřelek pana Kuffy a jeho vstup do divadelního představení vládnoucí garnituru jako celek zřejmě nijak nepopudil, ale už kvůli němu padají hlavy i v jejích vlastních řadách… Bohužel se bojím, že zatímco se naše pozornost upírá na obskurní zásahy v oblasti kultury – třeba ony čistky, na něž kulturní obec právem reaguje velmi hlasitě –, mnohem horší jsou zásahy do životního prostředí a útoky na slovenskou legislativu, například v oblasti soudnictví, které zatím probíhají ve skrytu. Chystají se změny, kterým se možná nevěnuje taková pozornost, ale jsou nesmírně důležité a jejich dopad bude možná nezvratný. Kultura je jako korálový útes nebo les, stále se obnovuje, alespoň doufám. Což neznamená, že za ni máme přestat bojovat.

Ladislav Snopko|Profimedia

Začnu citátem Marka Twaina: „Kdyby hloupost kvetla, svět by byl kvetoucí zahrada.“ Dnes nám takhle rozkvetlo Slovensko a nejvýraznější květinou naší zahrady, jakýmsi bolševníkem obrovským, je právě ministryně kultury Šimkovičová. Jak jsme se jako společnost do tohoto nepříjemného a obtížně řešitelného stavu dostali? V největší míře ho způsobil fakt, že ve všech vládách i v programech většiny politických stran od vzniku republiky se kultuře a vzdělávání nevěnovala adekvátní pozornost. Na prvním místě byla pragmatická řešení ekonomického rozvoje a jakési doprovodné teze o zdravotnictví a sociální péči, které většinou zůstaly pouze na papíře. Podlehli jsme iluzi budování společnosti blahobytu na konzumních principech. Mentalita vzdělávání nabyla utilitární podoby a školy (i ty vysoké) se snažily (ne vždy úspěšně) zejména o prakticko-odborné vzdělávání, staly se tak vlastně kurzy pro chytré ruce a hlavy studentů. Nic moudrého, nic hloubavého, žádné sebevědomí a vedení k toleranci. Měřítkem úspěchu se stal výlučně HDP. Takhle vytvořený systém zplodil arogantní hloupost, která Slovensku v současnosti dominuje, protože každý hlupák chce sice být svobodný, ale za svou „svobodu“ odmítá nést zodpovědnost, a nesmysly, které plká, hájí svobodou projevu.

Neúctu ke vzdělání tolerovala společnost i u předchozích vlád. Známé jsou kauzy s diplomovými pracemi: někdejší předsedové parlamentu (Andrej Danko a Boris Kollár) i předseda vlády (Igor Matovič) části svých prokazatelně a beztrestně opsali. Předchozí premiér Matovič prohlásil: „Opisoval jsem, no a co...“ Svými postoji a on – v době premiérování – i tímto výrokem zlomil vaz slušnosti a vzdělanosti v naší zemi a otevřel tak dveře dnešní moci. Cesta ven bude trvat minimálně jednu studentskou generaci, která však nemá dostatek adekvátních pedagogů...

Ale abych se vrátil na začátek. Problém působení Martiny Šimkovičové spočívá v tom, že v konečném důsledku znefunkční mechanismus správy věcí veřejných v kultuře. Sama si to přitom vůbec neuvědomí, protože o vedení kultury nic neví.

Miro Šifra | Foto Aha! – David Malík

Na slovenském ministerstvu kultury vidím hodně nešťastných lidí, které bych chtěl v první řadě nějak obejmout a říct jim: To, že vás lidé nemají rádi, neznamená, že musíte být zlí na ostatní. Z jejich strany je to takové úplně zbytečné, závistivé zlo, že je mi těch lidí až líto. Mám pocit, že vůbec nevědí, co dělají. Kéž by měli nějaký ucelený plán, co se slovenskou kulturou chtějí udělat, ale žádný tam není. Jen snaha mstít se a ubližovat.

Laco Terén | Profimedia

Co vám k ní říct? Nic! Nebo slovy vídeňského novináře a rodáka z Jičína, Karla Krause: „Nevyplatí se to ani ignorovat!“

Matuš Vallo | E15 Michael Tomeš

Ministryni Šimkovičové se podařilo rozbít funkční systém podpory kultury a umělecké tvorby a znefunkčnit několik kulturních institucí. Netají se snahami o cenzuru a ambicemi rozhodovat, která díla jsou a která nejsou hodna podpory. V Bratislavě se nás to týká o to výrazněji, že všechny dotčené instituce – SNG, SND, Kunsthalle a Bibiana – spoluvytvářejí kulturní identitu našeho města. Masívní odpor veřejnosti, a hlavně umělecké obce je přirozenou reakcí na obavy ze ztráty nezávislosti a svobody umělecké tvorby, které působení ministryně oprávněně vyvolává.

Magda Vášáryová|Foto Blesk - Jaroslav Šimáček

Ano, máme nějakou paní na ministerstvu kultury, ale mnohem důležitější je pochopit, že se Robert Fico jako vítěz parlamentních voleb rozhodl, že se pomstí nejen některým lidem, nýbrž celému Slovensku. Jeho snaha pomstít se celé oblasti kultury, která ho nevolila a nebude volit, je pochopitelná. Ale víme, že s námi nevyhraje. Divím se, že to neví on. Zatím vsadil na směr politiky à la Orbán – tedy že Rusko válku vyhraje (Orbán chce získat Zakarpatskou Ukrajinu) a že volby v USA vyhraje Trump a tím pádem také částečně Orbán. Nevíme, co bude dál, pokud kluci prohrají, a oni také ne. Do té doby se bude Fico mstít. Problém Slovenska i naše již tušené vítězství je v tom, že se obklopil neschopnými lidmi, jako je ona paní. Zatím má podle průzkumů pořád podporu „mečiarovských“ 35 procent. My musíme zabojovat o přibližně 200 000 lidí. Ukazuje se, že naší největší porážkou byly prezidentské volby. Jak jsem předvídala, prezident Pellegrini se rozvalil v paláci a je připraven nedělat vůbec nic. Přímá volba mu to umožňuje, v Česku to také znáte. To je kardinální chyba, kterou jsme v systému našich parlamentních republik v posledních letech udělali. Tak držte palce. My se určitě nevzdáme.