Cyril Höschl: Sexuální parafilie aneb Kde leží hranice nepřípustného chování v sexu?
Dobrý den, pane profesore,
Jak a proč vznikají sexuální parafilie? A jaké záklopky a regulace pomáhají. aby se věci ze sexuální fantazie nestaly škodlivými nebo jinak nežádoucími pro společnost? A kde je hranice mezi přípustným a nepřípustným v oblasti sexu? Děkuji a přeji vám v rámci možností klidné a pokojné dny.
Fencl Ladislav
Sexuální parafilie, dříve nazývané deviace, jsou neobvyklé nebo netradiční sexuální preference, které se mohou projevovat přitažlivostí k neobvyklým objektům, situacím nebo praktikám. Preferovaná aktivita je taková, kterou by dotyčný upřednostnil, i kdyby si mohl vybrat normální heterosexuální styk. Šmíruje-li někdo dírou po suku v kabinkách na plovárně, ještě to nemusí být voyer, nýbrž pouhý zájemce. Odlišit by se to dalo, kdyby pozorovaná projevila vstřícnost. Sexuální deviace co do způsobu se nazývaly perverze, co do objektu se nazývaly inverze. Značnou část z nich lze vysvětlit poruchou architektury motivační struktury.
Jinak řečeno, sexuální chování je seskládáno z několika fází, z nichž každá další je podmíněna tou předchozí a spuštěna odpovědí partnera. Typickým příkladem je lidské sexuální chování, které začíná nonverbální fází (koukají na sebe), pokračuje verbální fází (povídají si), pak následuje taktilní fáze (dotýkají se, hladí se, popřípadě se líbají) a nakonec je koitální fáze (soulož). Tento program má tedy část pretaktilní (nedotýkají se), taktilní a koitální.
Musíme si uvědomit, že sexuální chování je dyadicky řízeno, tzn. že jednotlivé fáze jsou posouvány tím, jak se chová protistrana, přičemž obvykle platí, že z dobytých pozic se neustupuje. Tzn. začnete-li tím, že potkáte takovou, která se Pánu Bohu povedla, a zeptáte se jí „slečno, nejste vy náhodou z Pardubic“, pak zahájíte konverzaci, dáte si rande a na příštím rande už vám dovolí strkat jazyk do pusy, tak když ji potkáte posléze, tak již nemusíte začínat zase dotazem, zda není z Pardubic, ale můžete zpravidla navázat tam, kde jste předtím skončili. V této dyadické komunikaci mohou nastat poruchy, jež vedou k zadrhnutí programu. To může nastat, jestliže jsou tyto fáze přeházeny nebo některé vynechány. Když např. chybí pretaktilní fáze a dotyčný jde rovnou na věc, jeví se jako agresor a násilník.
Přitom mu pouze v repertoáru chybí povídání a mazlení. Konfrontace s normální odezvou ho může dokonce vyvést z míry natolik, že nasadí-li objekt „přátelský protiprogram“, může ho to odzbrojit. To je sice rada dobrá, ale nikoliv univerzální, proto se nedá doporučovat. Může jít totiž o skutečného násilníka s poruchou osobnosti či na drogách nebo alkoholika a tam pak je porucha jinde. K tomu přistupují biologické faktory jako hormonální vlivy. Takový testosteron sytí agresi a dominanci a může přispět k manifestaci agresivní parafilie. Ve hře jsou rovněž psychologické faktory, jako je učení a podmiňování. Parafilie mohou totiž vzniknout i jako výsledek zkušenosti a učení v dětství a dospívání. Pokud je například sexuální vzrušení spojené s určitým neobvyklým podnětem, může se tento podnět později stát předmětem sexuální přitažlivosti, jak tomu bývá třeba u fetišismu. Na vině mohou být také traumatické zážitky a zneužívání, zanedbávání nebo týrání.
Důležitý je také celospolečenský a kulturní kontext, který do značné míry určuje, co je normální a co je patologické. To se v dějinách proměňovalo od viktoriánského puritánství, kdy se dokonce zahalovaly nohy od piana jako nemravné, až k současné tolerantní propagaci LGBTQ aneb proti gustu žádný dišputát. V tomto smyslu také oscilují postoje veřejnosti k parafiliím a sexuálním praktikám vůbec. Toto spektrum znázorňuje rozdíl mezi „průvody hrdosti“ (pride parade) v liberálním světě na jedné straně a nulovou tolerancí např. k homosexualitě v islámu na straně druhé. Na tomto příkladu je vidět, jak relativní pojem parafilie jsou a jak závisejí nejenom na biologických faktorech a motivačních strukturách, ale také na společenském kontextu. Jeden příklad za všechny – historie homosexuality. Od naprostého zavržení a nulové tolerance, která například dovedla geniálního anglického matematika Alana Turinga k sebevraždě, přes dekriminalizaci (v Československu přestala být homosexualita trestnou v roce 1961) až po současný stav, kdy homosexualita není vůbec mezi deviace řazená a považuje se za normu. Definice parafilie/deviace je tedy natolik „tekutá“, že v některých případech stačí přeplout Středozemní moře, abyste se této nálepky zbavili, nebo ji naopak získali.
Záklopky a zábrany realizace škodlivých fantazií jsou kupříkladu sebereflexe a společenské normy a zákony. Sebeuvědomění umožňuje jedinci analyzovat své vlastní myšlenky a motivace, a tak rozpoznat jejich míru nepřijatelnosti či škodlivosti. Společenské normy a právní regulace zase působí jako vnější záklopky omezující uskutečnění škodlivých fantazií, protože hrozba sociálního odsouzení nebo právního postihu může od jejich uskutečnění do jisté míry odrazovat. Pomoct může částečně psychoterapie změřená na kontrolu impulzů a rozvíjení přijatelnějších způsobů k dosažení sexuálního uspokojení. V krajním případě, kdy jde o vysloveně nebezpečné parafilie, jako je pedofilní sadismus, se provádí hormonální útlum ke snížení libida, tedy k umenšení pudového tlaku uskutečnit sexuální fantazie. Ve výjimečných případech se provádí kastrace, což je však mnohdy příliš drastické řešení, jež v civilizovaných zemích nelze aplikovat bez souhlasu dotyčného.
