Sami proti Putinovi. V jakém stavu je ruská opozice? A existuje vůbec?

Představa, že se ruská společnost s přibývajícími roky války a sankcí rozklíží, se ukazuje jako ne zrovna realistická. Ukázaly to nedávné regionální volby, ve kterých drtivě zvítězili chráněnci Kremlu. Vládní strana Jednotné Rusko si zajistila absolutní většinu v regionálních sněmech v Moskvě a Chabarovském kraji. V Petrohradě, kde znovu zvolili prokremelského gubernátora Alexandra Beglova, nedostala opozice šanci ani postavit do voleb své kandidáty.

V 21 regionech, kde lidé volili gubernátory, vyhráli ti úřadující, jmenovaní prezidentem Vladimirem Putinem, či dosavadní šéfové regionů. Takřka všichni kandidovali za Jednotné Rusko. Putinovi kandidáti byli zvoleni na místa stoupenců opozičního vůdce Alexeje Navalného v městském sněmu sibiřského Tomska. Hlasovalo se i v Kurské oblasti, kde část území ovládla ukrajinská armáda. Podle oficiálních statistik tu více než dvě třetiny hlasů získal úřadující gubernátor Alexej Smirnov, přestože reakci na ukrajinský útok tu ­provázela spousta přehmatů a zmatků.

Volby se už tradičně odehrávaly bez pozorovatelů OBSE i jiných renomovaných organizací. V Kurské oblasti nechaly úřady zřídit zvláštní místnosti pro běžence, na Krymu zase hlasovali na zvlášť k tomu vyčleněných místech vojáci bojující na frontách. Nic se podle hrstky opozičních pozorovatelů a organizací nedalo normálním způsobem monitorovat, a tak ani věrohodnost hlasování není vysoká.

„Chcimíři“ proti Putinovi

Otázkou je, jak by zamíchali kartami představitelé skutečné opozice, kdyby dostali plnoprávnou možnost účastnit se politické soutěže. Prvním sítem je pro ně zákon o zahraničních agentech, jenž může dopadnout na každého, o kom úřady usoudí, že dostává podporu ze zahraničí. Podle jedné z jeho posledních úprav nesmí takový člověk kandidovat ve volbách. Těm opozičníkům, kteří ještě mezi „zahraniční agenty“ zahrnuti nebyli, se zpravidla házejí klacky pod nohy a všelijak komplikuje proces registrace.