Petr Havlík: Děti jsou naše budoucnost. A měli bychom to brát vážně!
Extrémně teplé počasí vystřídaly několikadenní lijáky, a ty způsobily obří povodně na území velké části naší republiky. Všichni to sledujeme s velkým napětím, kdo může v ohrožených oblastech pomoci, tak ten pomůže, a to zejména při následném odklízení škod. Přírodní katastrofa zaplnila všechna média v on-line režimu. Obrázky zkázy doléhají i na zranitelné skupiny obyvatel. Zasahují výrazným způsobem psychiku citlivých (zranitelných) jedinců, nejen seniorů, ale v nemalé míře i dětí. Je tomu tak vždy, když dojde k významnému vybočení z normálu. Bylo tomu tak po loňské střelbě na Filozofické fakultě UK, je tomu tak při obrázcích z válečných konfliktů a je tomu tak i teď, kdy voda působí obrovské nejen materiální ztráty.
Asi týden před letošními povodněmi oznámil ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistik Ladislav Dušek výsledky rozsáhlého šetření, z něhož vyplynulo, že desítky tisíc dětí a adolescentů mají vážné psychické problémy. Jde o strmý nárust, který navíc nadále pokračuje. Naše vzdělávací a zdravotnické systémy nejsou na tuto situaci připraveny. Dnešní stav je alarmující. Pod tímto strohým sdělením se strhla v internetových médiích velmi živá diskuze. Ta je mimo jiné důkazem, že na tento akutní problém není nastavena značná část společnosti. Některé příspěvky čtenářů nahánějí až hrůzu. Lze se dočíst, že za jejich mládí dostávaly děti nařezáno ve škole i doma, a prý to tak bylo dobře. Děti si údajně nevymýšlely žádné „blbosti“ s nějakou psychikou. Nejde jen o generační střet, ale o velmi rozšířený narativ davu, který již a priori stigmatizuje dítě a dospívajícího (i jejich rodiny) při nějaké duševní poruše, včetně závažných psychiatrických diagnóz. Zlehčují se otázky šikany, včetně kyberšikany, nechceme vidět to, že i mezi dětmi může bujet krutost a bezohlednost. „Z čeho by rostli zlí lidé, ne-li ze zlých dětí?“, Jan Werich (1905-1980) v pohádce O třech hrbáčích z Damašku z knihy Fimfárum.
Otázek je celá řada. Proč jsme v této situaci? Jaká existují řešení? Selhala celá společnost, škola, rodiče a stát s naprosto nedostatečnou lékařskou péčí. Samozřejmě platí, že existují i pozitivní příklady bezproblémových dětských kolektivů, dobrých škol, dobrých rodičů a dobrých lékařů. Jenže tady jde o faktická čísla a zejména o trendy. V celé ČR je dnes pouze 157 aktivních dětských psychiatrů, což nejsou ani dva na jeden okres. Srovnávat předchozí generace s tou dnešní je velmi ošidné a vlastně falešné. Doba je jiná. Na děti jsou kladeny úplně jiné nároky, žijí v odlišné realitě. My všichni žijeme v permanentním modelu vypjaté výkonností soutěže. Není snadné tomuto tempu stačit ani v dospělém věku, natož u dítěte. V minulých generacích se navíc nerozevíraly sociální nůžky s takovou intenzitou jako dnes. I to doléhá na psychiku dětí. S odstupem krátkého času se ukazuje, jak brutálním způsobem zasáhl do života dětí covidový čas. Covid výrazně zvýšil závislost mnohých dětí na počítačích a mobilech. Dnes mají rodiče na děti méně času, školy jsou přetížené, pomoc v případě potíží je nedostatečná anebo není vůbec. Na mnoha školách chybí školní psychologové, asistenti pedagoga, speciální pedagogové… Nedostatečná se jeví i příprava učitelů na pedagogických školách. Chybí propracované koncepty pro posilování odolnosti dětí a mládeže.
Některé děti žijí v modelu hlučné samoty. Uzavírají se ve svém nitru. Vzdorují po svém imperativům „musíš a nesmíš!“ V jejich životě často absentuje živá osobní komunikace, nejen s rodiči či s pedagogy, ale nezřídka i s vrstevníky. Neumí si pěstovat a udržet vztahy. Mnohé děti tak utíkají do virtuálních světů, kde jsou atakovány různými formami manipulací a mýtů. Žijí v pocitech ohrožení. Naděje je v nedohlednu. Denně jsou zahalováni zneklidňujícími zprávami ze současného rozbouřeného a nejistého světa. Jejich obzor pro ně existuje bez tolik potřebných přístavů jistoty. Místo šťastného dětství je svírá smutek a strach. Nejde jen o prospěch či úspěch v jiných činnostech. I velmi dobrý žák z dobře situované rodiny či skvělý mladý sportovec může ve svém nitru nosit tíživá traumata. Život bez jasného ukotvení, bez nezpochybnitelné lásky blízkých a bez naděje je skličující, a děti se v něm mohou ztrácet. Radost nahrazují obavy, pochybnosti a chmury. Přicházejí deprese, úzkosti a někdy i sebevražedné úmysly.
Přiznejme si, že atmosféra v naší společnosti není příliš zdravá. Otevřená diskuze je upozaděna na úkor agresivních monologů. Hrubost ve veřejném prostoru je bohužel tolerovanou normou. To vše na děti doléhá. Duševní hygiena je u mnohých verbálních suverénů považována za projev slabosti. Prim udávají hřmotní hulváti. Pokud patří mezi celospolečenské priority to, že děti jsou naše budoucnost, pak bychom to měli brát vážně v rodině, ve škole a vlastně všude. Nejde o to děti rozmazlovat a ve všem jim ustupovat, jde o to s nimi mluvit, sdílet s nimi čas a naslouchat jim jako partnerům v dialogu. Být jim příkladem v tom, že to, co říkám, tak taky reálně dělám, se schopností sebereflexe. Model domácí dvojí morálky může vést u dětí k mnoha deformacím osobnosti, zvláště když podobné způsoby zažívají i jinde. Při výchově dětí se vychovávají i rodiče, tedy měli by. Výchova dětí by neměla být jen o tom, jak je naučit vydělávat peníze, ale měla by být hlavně o tom, jak je naučit žít. A to je úkol na celý život, pro děti i pro dospělé.
Děti si nemůžeme „uplácat“ podle své vůle, měli bychom je hlavně milovat a vychovávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To ostatní ukáže čas. „Děti se mají vychovávat tak, aby se později nevlekly smutně životem a aby nenechaly všechny poklady a krásy světa shnít jen proto, že by k nim nenalezly klíč“, Antoine de Saint-Exupéry (1900-1944).
