Jefim Fištejn: Dosluhující Biden předává svému nástupci globální nepořádek a nebezpečný svět
Stále ještě dosluhující prezident Spojených států Joe Biden promluvil 24. září naposledy z tribuny OSN. Jeho projev měl být jakousi bilancí 50 let života ve vysoké politice a zároveň čímsi na způsob veřejné závěti. Politik, jenž před pouhými dvěma měsíci byl svými stoupenci charakterizován jako kromobyčejně čilý a agilní, naprosto duchapřítomný a schopný vést svou zemi po celé další čtyřleté funkční období, jemně řečeno, takovým dojmem nepůsobil.
Vypadal spíše na svůj věk, tudíž jako vetchý stařík křehkého zdraví a vyhasínajících kognitivních schopností. Sotva si sám uvědomoval, že jeho dětinská samochvála je plná až komických paradoxů. Pokud Bidenova veřejná činnost byla opravdu takovou přehlídkou úspěchů, jak tvrdí, proč tedy po všech těch úspěších je stav světa nesrovnatelně horší, než byl před nimi? Starý muž se očividně domníval, že překonat logický protimluv lze prostým přejmenováním jevů, proto z tribuny OSN nemluvil o politickém úpadku světa, o selhání mezinárodních institucí, o hospodářské krizi a ústupu Ameriky ze všech mocenských pozic, nýbrž o rostoucí komplikovanosti vztahů a nových výzvách, před nimiž svět stojí. Třeba hanebný a chaotický úprk z Afghánistánu se stal v jeho ústech „obnovením míru v regionu“.
Joe Biden je zjevně pyšný na svůj prezidentský výkon, leč zdaleka ne všichni jeho názor sdílí. Pouhý den před jeho rozlučkovým vystoupením v OSN deník Wall Street Journal otiskl redakční článek hodnotící Bidenovo politické dědictví, a toto hodnocení věru nevyznívá tak chvalitebně jako to prezidentovo vlastní. Uvedu pár doslovných citací z článku s názvem Biden zanechal svému nástupci globální nepořádek, abyste si mohli udělat obrázek sami.
Biden zanechává po sobě svět mnohem nebezpečnější než ten, jaký po svých předchůdcích zdědil, méně příznivý pro zájmy Ameriky, lidské svobody a demokracii. Mluvil sice neustále o zápase mezi demokracií a autoritářstvím, leč dosáhl toho, že za jeho vlády autoritáři postoupili vpřed ve všech koutech světa – v Europě. Asijsko-tichooceánském regionu, na Blízkém východě, v Africe, dokonce i v Severní a Jižní Americe.
Bidenovo rozhodnutí o chaotickém stažení vojsk z Afghánistánu bylo zhoubou pro region a mělo nedozírné následky. Tálibové nyní ovládají zemi a zavedli v ní feudální islamistický režim. Na jeho bezduchý krok nejvíce doplatily právě ženy a země se stala útočištěm pro teroristy všech druhů. Svou pošetilostí dal Biden všem nepřátelům signál, že Amerika je na ústupu a nemá více vůli k odporu. Zničil tím důvěru spojenců v americké odhodlání. Pokusil se za to získat náklonnost Putina tím, že požehnal stavbě plynovodu Nord Stream 2 a odmítl poskytnout Ukrajině potřebné zbraně. Putin pochopil Bidenův signál tak, že může beztrestně vpadnout na Ukrajinu – zvlášť poté, co ho americký prezident ujistil, že „menší intervence“ vůbec nemusí vyvolat jakoukoli nelibost Západu.
Když zjistil, že Kyjev Rusku statečně vzdoruje, začal Biden zbraně posílat, jenže příliš málo a příliš pozdě. Dokonce i teď po 31 měsících války, v níž zahynulo na sto tisíc Ukrajinců, nedává Biden povolení nasazovat americké zbraně na vlastním území agresora.
Ještě horší je bilance jeho činnosti na Blízkém východě. Místo toho, aby rozvíjel Abrahamitské dohody, které zdědil po svém předchůdci, pokusil se o ostrakizaci Saúdské Arábie a okleštil ji o zbraně nutné pro boj proti Hútíům. Dvořil se od prvopočátku íránským mulláhům ve snaze prodloužit jadernou dohodu z roku 2015, která obohatila Írán, než z zní vystoupil Donald Trump. Odmítal sáhnout k ropným sankcím, i když bylo jasné, že Írán prostřednictvím svých proxy polovojenských milicí rozsévá ve světě chaos.
Proto byl zastižen v nedbalkách, když Hamás s podporou Íránu zaútočil na Izrael a zmařil přes 1200 nevinných životů. Bidenův poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan musel narychlo pozměnit text článku v časopise Foreign Affairs, kde tvrdil, že „celý region je nyní nejklidnější za dlouhá desetiletí“.
To je tedy zvláštní představa o klidu! – čteme dál v redakčním článku deníku Wall Street Journal. Náš hlavní regionální spojenec nyní vede válku hned na několika frontách. Izraelské tažení v Pásmu Gazy ještě neskončilo a už je v plném proudu krvavá válka proti Hizballáhu. Jemenští Hútíové prakticky přerušili mezinárodní mořeplavbu přes Rudé moře a Biden nutí americké lodivody podstupovat tam hru na ruskou ruletu.
Írán se mezitím nezadržitelně stává jadernou velmocí. Bidenova administrativa se okatě dušuje, že je to pro ni nepřijatelné, leč svými činy dává jasně najevo, že jaderné vyzbrojení Íránu je na spadnutí a jakékoli pokusy zabránit tomu jsou příliš riskantní. Jenže až Írán bude mít atomovku, bude pozdě honit bycha a všechny řeči o bezpečném světě budou znít dutě.
V Asijsko-tichooceánském regionu je bilance Bidenovy činnosti o něco příznivější, ovšem jen pokud jde o činnost diplomatickou. Byly upevněny svazky s Austrálií, Japonskem a Filipínami vyvažující čínskou rozpínavost. Bezpečností aliance mezi Austrálií, Velkou Británií a Spojenými státy známá pod zkratkou AUKUS rovněž hrála pozitivní roli, jakož i stále těsnější vojenské spojení s Japonskem. Jenže dobrá diplomacie nebyla nikdy podpořena posílenou vojenskou mocí. Spojené státy nepostavily dostatečné množství ponorek pro vlastní potřeby a nesplnily závazek vyplývající z dohody AUKUS. Na amerických základnách chybí prostředky PVO a rakety s dlouhým doletem schopné odrazit případnou čínskou intervenci na Tchaj-wan. Úředníci našeho ministerstva zahraničí se sice bijí v prsa, leč to nedělá velký dojem na Číňany, kteří i nadále pronásledují filipínské lodě, píše vedení deníku Wall Street Journal.
V našem blízkém sousedství diktátor Venezuely dle očekávání ukradl další volby, což jen potvrzuje nebetyčnou naivitu Bidenových snah o zmírnění ropných sankcí proti této zemi. Mexiko se stále více přiklání na stranu autoritářských režimů, aniž by naše vláda proti tomu hnula prstem. Kuba nadále vnucuje své zhoubné revoluční ideje, kde jen může. Ve výsledku jsou tam lidské strázně natolik nesnesitelné, že to nutí obyvatele opouštět své domovy a davy migrantů pak plení naše města od Manhattanu až po Springfield ve státě Ohio.
Co je nejhorší: nebezpečné regionální velmoci vytváří pak spojenou protizápadní osu zla. Írán dodává rakety a drony Moskvě, ta mu nejspíš předává jaderné know-how. Čína pomáhá Rusku, které se účastní společných námořních cvičení. Severní Korea dodává Moskvě zbraně a Čína ji pak chrání před sankcemi, pro které kdysi sama hlasovala.
To vše a mnohé jiné jen dokazuje zborcení světového řádu a největší pokles amerického vlivu od 30. let minulého století. Biden však nadále mluví a chová se tak, jako by věřil, že řídí svět v době nebývalého míru a prosperity. Rok co rok navrhuje snižovat reálné výdaje na obranu, což svědčí o tom, že totálně ztratil kontakt s realitou nebo rezignoval na své prezidentské povinnosti.
Zvládnout bezprostředně hrozící bouři nebude ani snadné, ani bezpečné. Bude třeba ze všeho nejdřív obnovit odstrašující moc Spojených států, což bude vyžadovat od nového vedení nesrovnatelně více tvrdé síly a politického odhodlání. Ať už do Bílého domu usedne kdokoli, bude muset nejprve odmítnout zoufalou politiku z časů Bidena, abychom nebyli vtaženi do globálního konfliktu s katastrofickými následky.
Tak vypadá ve zkratce obsah redakčního komentáře vlivného deníku Wall Street Journal o politickém dědictví, které dosluhující prezident Joe Biden zanechává svému nástupci. On sám bodře prohlašuje, že doba je zlá, ale naděje je nebývale velká. Jeho rétoriku ve své předvolební kampani ochotně přebírá kandidátka na prezidenta Kamala Harrisová. I ona spatřuje všude spíše důvody pro optimismus a pro nevídanou naději. Tato rovnice ovšem může být čtena i obráceně: čím větší je jejich naděje, tím horší je doba.
