Buchert: Jaké budou důsledky vládní krize? Česko zalije vlna populismu
Před třemi lety, 9. října večer, bylo po sečtení výsledků voleb do Poslanecké sněmovny jasné, že moci se chopí pětikoalice stran. Vládnutí v takové sestavě je kompromis, který omezuje provádění reforem. Tento experiment končí pádem Ivana Bartoše. A na reformy už nezbývá čas, protože kampaň k dalším volbám se už rozběhla.
Jak už to v rozhádaných rodinách bývá, i u posledního vládního rozkolu převládly emoce, které zatemňují mozek. Daleko více se proto hovoří o způsobu vyhazovu Ivana Bartoše, který provedl koaliční otec Petr Fiala telefonem, než o tom, že nezbedný pirátský synek měl už dávno dostat výprask, aby se srovnal. Představitelé České pirátské strany u toho pod vlivem čtyř prohraných voleb za sebou (sněmovní, evropské, krajské, senátní) ztratili tvář. Jejich ostré napadání ODS jim zabouchlo dveře pro případnou budoucí spolupráci. Obnažilo to i věc, o které se léta ví, ale povolební sněmovní matematika nedovolila jiný postup. Účast v mnoha směrech levicových Pirátů v kabinetu byla totiž stejně absurdní jako kečup v dršťkové polévce. Jejich čtyři hlasy nebyly pro vládu životně důležité, ale museli do ní podle dohod vstoupit jako součást koalice se Starosty a nezávislými. Pětice stran tak sice zabránila uchopení moci nevyzpytatelnému a kontroverznímu Andreji Babišovi, ale současně jejich nesourodost odsunula z cesty hlubší reformy, které bylo potřeba udělat. Takovými reformami není ani korespondenční volba, ani manželství pro všechny. Málo se vládlo, spíše úřadovalo. A někdy se navíc úřadovalo špatně, jak to vidíme při zpackané digitalizaci stavebního řízení.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
