Rakousko si zvolilo nové složení parlamentu, zvítězila krajní pravice. Máme tu nový evropský trend?
O víkendu se v sousedním Rakousku odehrály volby do tamější dolní komory parlamentu, tj. Národní rady. První na pásce byli rakouští Svobodní (FPÖ), kteří v současnosti ztělesňují jednu z hlavních evropských krajně pravicových stran. Svobodní byli založeni již v roce 1956 a letošní výsledek je jejich historicky nejlepší: poprvé se jim podařilo vyhrát volby. Dosud byli pouze dvakrát u vlády, a to v letech 2002‒2005 a 2017‒2019.
Rakouští Svobodní byli zpočátku ideově liberální, to také naznačuje slovo svoboda v jejich názvu. Nicméně od 90. let se postupně posouvali do národně-konzervativní části spektra. Dnes jsou jednak médii, jednak politologickou obcí označováni za typickou krajně pravicovou stranu. Strana šla do voleb se silným protimigračním programem, jednoduše to popisuje jejich manifest: požadují „návrat kulturní identity a sociálního smíru“. Skepse vůči migraci budiž směřována zejména vzhledem k islámu, a to když upozorňují na „islamizaci země“. Političtí soupeři Svobodných říkají, že strana představuje rasistický, xenofobní a islamofobní program. Mimoto je strana eufemisticky řečeno velice konformní vůči Rusku. Nejenže volá po ukončení vojenských dodávek na Ukrajinu, ale také po zrušení všech sankcí.
Nicméně nezávisle na tom našla strana podporu u téměř 30 % voličů a získala 57 mandátů ze 183 možných. To však nemusí stačit na účast ve vládě. Svobodní totiž potřebují nějaké koaliční partnery, a to s dalšími alespoň 35 mandáty, aby měli v Národní radě většinu. Bude zajímavé sledovat, jestli rakouští lidovci, kteří skončili druzí s 51 mandáty, anebo třetí sociální demokraté s 41 mandáty budou otevřeni vládní spolupráci se Svobodnými – to ukážou následující dny a týdny.
Výsledek rakouských Svobodných však znovu dokresluje současnou náladu části evropských voličů. Jedná se o další úspěch krajně pravicové strany v poslední době. Tomu předcházely francouzské parlamentní volby, kde Národní sdružení Marine Le Penové, ač kvůli specifickému volebnímu systému většinu mandátů nezískalo, přece jen pohledem absolutních hlasů jasně zvítězilo: Národní sdružení volilo cca 37 % voličů. Dále spolkové volby v Německu, resp. v částech bývalého východního Německa, kde německá AfD získala rekordní zisky, a dokonce v jedné spolkové zemi zvítězila.
Lze jednoznačně říct, že aktuální výzvy tradiční strany přestávají zvládat. Počínaje jemně řečeno nezvládnutou migrací, resp. integrací přistěhovalců, v některých západních zemích. Dále obecně snaha o zelenou transformaci, která z logiky věci jaksi zdražuje život jako takový. Nesmíme vynechat i všechny krize, do kterých se v posledních pěti letech Evropa dostala: covid, válka na Ukrajině nebo energetické krize. Všechny tyto události nepřekvapivě přinesly určitou nejistotu do společnosti, na kterou minimálně dle posledních volebních výsledků přestávají tradiční strany dostatečně reagovat. Proto je zcela přirozené, že se část voličů přiklání k radikálnějším politickým proudům, jež srozumitelným jazykem slibují vyřešení palčivých problémů.
To se týká i České republiky, kde lze už jen pouze vyčkávat na comeback Andreje Babiše. Jeho hnutí a on sám také prošli v posledních letech určitou ideovou transformací, kdy se posunuli do národně-konzervativního spektra a kde by politologickou definici krajní pravice již dokázali naplnit. To bylo – vzhledem k Babišově snaze oslovit voliče SPD a dalších národovců – možné očekávat.
O Babišovi se v tomto textu ale nezmiňuji náhodou. Úspěch Svobodných a „neprohra“ Le Penové je totiž i jeho úspěchem. Po nedávných evropských volbách se totiž Andrej Babiš spolupodílel na založení nové frakce v Evropském parlamentu – Patriotů pro Evropu. A právě v Patriotech působí jednak francouzské Národní sdružení a právě rakouští Svobodní.
Celý projekt Patriotů pro Evropu nemá za hlavní cíl zdominovat Evropský parlament. Jedná se totiž o frakci, která se soustředí především na jiné evropské instituce, a to Evropskou radu a Radu EU. Zde jsou totiž členské státy zastoupeny přímo národními vládami, resp. příslušnými resortními ministry. A také na této půdě mají Patrioti největší šanci něco reálně ovlivnit. Na Evropské radě zasedají kromě francouzského prezidenta samotní předsedové vlád, kdy každý člen disponuje právem veta, kterým může jakýkoliv návrh zablokovat. Na zasedání Rady EU se však již s absolutním právem veta nepracuje, rozhoduje se totiž kvalifikovanou většinou. Logicky však existuje i blokační menšina, která může jakýkoliv návrh zablokovat: pro ni je potřeba hlas alespoň 4 států, které zastupují alespoň 35 % obyvatel Evropské unie.
Premiér Orbán je hlasem prvním, potenciálně vládnoucí Svobodní mohou přidat hlas druhý, za rok pravděpodobně přibude třetí hlas v podobě Andreje Babiše a za dva a půl roku je možné, že v Elysejském paláci zasedne sama Marine Le Penová. To už jsou 4 hlasy na světě. S potřebnou populační podmínkou může pomoct slovenský premiér Fico. Takzvaný gamechanger mohou způsobit parlamentní volby v Německu příští rok, kde nelze vyloučit, že se sama AfD stane součástí vlády. To by tahle krajně pravicová koalice dokázala v Evropské unii zablokovat téměř cokoliv.
Souhrnně se nám pomalu rýsuje potenciální překreslení evropské politické mapy, kdy zaznamenávají znamenitý nárůst strany z krajně pravicového tábora, které reprezentují především protestní a antisystémové hlasy voličů, kteří se cítí současnými evropskými elitami zrazeni a podvedeni. „Náš“ Andrej Babiš toho může být pevnou součástí.
