Martin Bartkovský: Maláčová a Konečná - rudá dvojka, která si půjde po krku
Byl to zapeklitý hlavolam pro každého, kdo chtěl mluvit o politice v Česku. V červnu loňského roku přejmenoval bývalou ČSSD její předseda Michal Šmarda na Sociální demokracii. Toho využily bývalé výrazné tváře z minulosti – Jana Volfová a Jiří Paroubek – a zkratku Šmardovi a spol. vyfoukly. Jejich strana se sice jmenuje Česká suverenita sociální demokracie, ale dělalo to problémy. Když se bavíte o minulosti strany, která se jmenuje Sociální demokracie, můžete používat zkratku ČSSD? Nebylo také jasné, kdo za koho kandiduje ve volbách, protože obě strany se spojovaly v různé koalice s novými názvy. Nyní si Sociální demokracie zvolila do čela Janu Maláčovou a Lubomíra Zaorálka a s chaosem je konec. Je úplně jedno, jestli mluvíte o staré (a přejmenované), nebo o nové ČSSD. Obě se sobě začínají nápadně podobat.
Zatímco na sjezdu Sociální demokracie byl Jiří Dienstbier mladší hlasem rozumu, Jana Maláčová byla zřejmě hlasem srdce. Ten první varoval před nebezpečím příklonu strany k antisystémovým subjektům na české politické mapě, ta druhá řekla, že tyto subjekty sjednotí. Výsledek? Dienstbier třiatřicet hlasů, Maláčová 101 hlas. Sociální demokracie tak o své budoucnosti rozhodla. Strana úspěšně opisuje historický oblouk a míří opět do náruče komunistů. Není to nelogický krok. Hustá dvojka, tedy Jana Maláčová a Matěj Stropnický, před volbami v roce 2021 nezafungovala a strana vypadla ze sněmovny. Paroubek s Volfovou jako „stará“ dvojka padli do náruče komunistů a spokojeně se proplétají. „Staronová“ dvojka, tedy Maláčová s Lubomírem Zaorálkem, který je jejím prvním místopředsedou, kráčí v jejich stopách. Pokud si ale Maláčová myslí, že v „rudé“ dvojce s Konečnou bude hrát ona tu důležitější roli, pak nedávala poslední dva roky pozor, co se na české vlastenecké scéně děje.
Přiznám se, že se trochu cynicky bavím nad nářkem, že v Česku chybí normální levicová strana. Nechybí. Není tu pro ni prostor. Hnutí ANO roztočilo tak silně kola socialistických slibů, že vedle nich bledne každý levicový politik závistí. V odpovědi na to se k populistickým a čistě levicovým krokům uchyluje i současná vláda. Neumím si tedy představit, že by nová levicová strana měla v programu něco, co Andrej Babiš dávno neslíbil nebo Petr Fiala neudělal. Pokud chcete najít nějaký další prostor pro vznik politického uskupení, můžete buď jako Miroslav Kalousek volat po racionálních osobnostech prosazujících konzervativní ekonomické kroky (a tedy autentickou pravici), nebo volat po změně politického systému a vystoupení z NATO a EU, jako to dělá Konečná, Rajchl, Okamura a spol.
Pokud Jana Maláčová padne kolem krku Kateřině Konečné, ta s ní udělá to, co udělala s osobnostmi dezinformační scény, které přetáhla Rajchlovi. Ukousne jí hlavu a vysaje poslední jednotky procent voličské základny. V Lidovém domě se mohou chlácholit představou, že jim to za rok třeba hodí jednoho až dva poslance. V reálu ale vedou svou stranu na popravu a po volbách zazní nad zkratkami SOCDEM i ČSSD hlasité STAČILO! Na antisystémové scéně je totiž místo jen pro jednu rudou bojovnici, a zatímco Maláčová si myslí, že by mohla být princeznou české levice, tak Konečná je dávno její carevnou. Možná se ale novopečená šéfka sociálních demokratů spokojí s nějakou podřadnější rolí v té skupince dezinformátorů a uctívačů režimu, který momentálně vládne v Rusku.
Michal Šmarda byl velmi slabým vůdcem ve špatných časech. Nepovedlo se mu vlastně vůbec nic. Jen dopřál Janě Maláčové odpočinek a čas na roztleskání extremistických hlasů ve vedení strany. Zatímco on a bývalý ministr zahraničí Petříček brali Zaorálkovi na tiskovce mikrofon, Maláčová mu jej zase podala a zvýšila hlasitost. Nenávist k USA a láska k Putinovi se budou v létě při možném slučovacím sjezdu hodit. Mám tip, mohlo by se to odehrávat třeba v Bohumíně, kde by jednak členové Sociální demokracie mohli pomoci s odstraňováním následků povodní, ale také konečně zrušit symbol tohoto města, který varuje všechny sociální demokraty před spoluprací s extremisty. Je jim to totiž dávno všem jedno.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
