Konflikty ve světě se rozrůstají. Proč se Rusové bojí války Izraele s Hamásem a Hizballáhem
Boje na Blízkém východě přerůstají v konvenční válku. To vyžaduje přesuny sil, což může nadělat problémy dalším zemím – a nikomu více než Moskvě.
Svět dneška je rozdělen podle dvou souběžně vedených velkých válečných konfliktů. První z nich mezi Ukrajinou a Ruskem zuří již více než dva a půl roku, ale omezuje se na území Ukrajiny, nanejvýš na přilehlé části Ruska. Druhý mezi Izraelem a Hamásem probíhá něco přes rok, ale dramaticky se rozšiřuje. Nedávno boje nabraly obrátky i na severu Libanonu, odkud jim přibyl další účastník v podobě Hizballáhu.
Každá válka má přirozený sklon územně expandovat. Často začne jako omezený konflikt, ale postupně se rozrůstá jak stran rozsahu, tak definice. Pohyby vojsk se množí, zásobovací linie se prodlužují a odhalují zranitelná místa; mapy konfliktů se takřka každodenně překreslují.
Letectvo nestačí
Během první poloviny října, kdy blízkovýchodní konflikt prožil tragické první výročí, Izrael útočil letecky na Libanon a testoval íránské záměry. Také Teherán odpověděl leteckým bombardováním. To vše má svou hodnotu, ale nic z toho není schopno zlikvidovat nepřítele nebo dobýt města, v nichž se nacházejí velitelská centra, zpravodajské služby a zbraně.
Likvidace zbytků Hamásu nebo Hizballáhu vedená ze vzduchu jejich bojeschopnost docela neochromí. (Když to nefungovalo na nacistické Německo, nejspíš to nezabere ani proti decentralizovaným povstaleckým silám.) Letecké údery, jakkoli intenzivní málokdy vedou ke kapitulaci. Vzdušná síla má svůj význam, ale pokud jde o ukončení války, prim hrají pozemní operace.
Z blízkovýchodního střetu se nejspíš nikdy nestane konvenční, pěchotou vedený konflikt s vymezenými liniemi. Bude pokračovat tak, jak začal: Izrael se bude snažit zničit velitelskou strukturu nepřítele, zatímco Hizballáh a Hamás se budou snažit ohrozit izraelské obyvatelstvo. Snaha získat na svou stranu moment překvapení a celkovou převahu tak bude podporovat zeměpisnou expanzi. Vzhledem k fyzické blízkosti války na Ukrajině to představuje akutní riziko. Disproporčně intenzivně jej bude pociťovat Rusko. Je k tomu několik dobrých důvodů, navzájem provázaných – mají diplomatický, ekonomicko-strategický a vojenský rozměr.
Diplomatický problém je třeba hledat dále na východ. V případě širšího konfliktu u Středozemního moře by se mohla naskytnout příležitost Číně působit jako mírový vyjednavač číslo jedna. Takovou roli již jednou v nedávné minulosti Peking sehrál při urovnávání vztahů mezi Saúdskou Arábií a Íránem v březnu 2023. To je pro Moskvu nepříjemné.
Rusové dokázali v nedávné minulosti šikovně využít nestability v Sýrii a Libyi, díky čemuž se etablovali coby regionální bezpečnostní garant. Zejména ze zásahu v Sýrii mají značný prospěch. Drží de facto monopol na těžbu ze syrských plynových a ropných polí (a hodlají získat od syrské vlády zakázky na jejich modernizaci).
Opatrnosti (ne)zbývá
Co je ještě důležitější, od roku 1971, kdy Sovětský svaz poprvé získal povolení Sýrie ke zřízení námořního zařízení v přístavu Tartús, udržuje Rusko v zemi silnou vojenskou přítomnost, kterou v posledním desetiletí ještě posílilo. Během syrské občanské války povolil Damašek ruskému letectvu vybudovat základnu Chmeimim v Latákíji. Spolu s námořní základnou v Tartúsu zajišťuje Moskvě strategickou přítomnost vyvažující pozice jižního křídla NATO ve Středozemním moři.
Takový vývoj přirozeně nutí Rusy k opatrnosti a snaze vyhnout se zbytečným konfliktům. V případě eskalace války mezi Izraelem a Hamásem/Hizballáhem/Íránem však bude jejich mírotvorná role podstatně obtížnější.
Válka na Ukrajině již přispěla k rostoucí závislosti Moskvy na Číně. Kreml by byl velmi citlivý na čínskou snahu zasahovat do jeho vlastní zájmové sféry na Blízkém východě, jejž rád považuje za svou diplomatickou doménu. (Podle časopisu The Atlantic to má prozaický důvod: na moskevském ministerstvu zahraničí je blízkovýchodní sekce plná schopných profesionálů, zatímco sekce pro vztahy s Evropskou unií a Spojenými státy ovládají ideologové.)
Ruskou snahu v tom směru dokumentuje například fakt, že kremelský vůdce Vladimir Putin již jednal o návštěvě Kataru, který má pověst země Rusku relativně nakloněné. Katar v reakci na tuto zprávu z Moskvy (která o Putinových rozhovorech s katarským šéfšejkem informovala jednostranně) svůj zájem potvrdil, ale žádný termín Putinovy návštěvy nevydal. To lze stěží vykládat jinak než jako diplomatický políček.
Oříšek jménem Írán
Karty jsou však rozdány tak, že se Rusům bude jen obtížně čínskému vlivu klást nějaký podstatný odpor. Klíčem je znovu válka na Ukrajině, jež vehnala Moskvu od role spojence Íránu, jednoho z přímých účastníků blízkovýchodní války. Z takové pozice se role mírového vyjednavače vede nesnadno.
To souvisí s problémem číslo dvě, ekonomicko-strategickým. Existují náznaky, že vliv Ruska na Blízkém východě slábne, píše komentář amerického think-tanku RAND Corporation. Pro budoucí postavení Ruska v oblasti bude zásadní právě vývoj jeho vztahu s Teheránem. Od začátku ukrajinské invaze Rusko své partnerství s Íránem prohloubilo a usiluje o větší vojenskou a ekonomickou spolupráci (kvůli západní sankcím ani nemůže jinak).
Rusové v Íránu našli důležitého dodavatele bezpilotních leteckých systémů, balistických raket a stíhaček. Moskva si nicméně jistě uvědomuje, že její budoucí role v regionu je na přízni stále sebevědomějšího Íránu jednostranně závislá. Aby však dosáhla svých dlouhodobých strategických cílů, musí vztahy s Teheránem pěstovat bez ohledu na disproporčnost řečeného vztahu – a to není dobrá pozice, uvádí analýza jiného think-tanku Stimson Center.
Širší regionální konflikt, zejména pokud by obnášel přímý střet Izraele a Íránu, by omezil schopnost Teheránu nadále sloužit Rusku jako vojenský dodavatel. Naopak by Íránci sami mohli vyžadovat podporu – a Rusko má jen omezené možnosti jim ji poskytnout. A to zase dobře vědí v Teheránu.
Konečně třetí důvod je vojensko-bezpečnostního charakteru. Podle válečného a geopolitického experta George Friedmana, zakladatele amerického serveru Stratfor.com, se izraelsko-arabská válka pravděpodobně přesune na sever a na východ směrem k Íránu a Střední Asii. Pokud k tomu dojde, Rusko bude muset výrazně posílit svou vojenskou přítomnost v regionu. V současné době by ruská armáda, zaměstnaná až až na Ukrajině, nejspíš nebyla schopna udržet aktivní obranu proti přesunu izraelsko-arabského konfliktu na sever.
Kapacita slábne
Rostoucí obavy z hrozby vznikající podél jižní hranice Ruska jsou faktorem, s nímž Putin a jeho lidé zjevně nekalkulovali. Loni na podzim například Rusko nezasáhlo ve prospěch bývalé Arménie, když ázerbájdžánské síly obsadily etnicky arménskou enklávu Náhorní Karabach. Částečně proto, že by tím Putin proti sobě poštval Turecko, mocného spojence Ázerbájdžánu, a částečně proto, že zkrátka moc neměl, koho by za Kavkaz poslal. To naznačuje, že Rusko v současné době nemá dostatečnou vojenskou ani diplomatickou kapacitu k působení v roli stabilizační síly ani v postsovětském prostoru, natož na Blízkém východě.
Může vám to připadat jako za vlasy přitažené, ale sklon lidstva přeceňovat svou schopnost ovládat masové násilí je mnohokrát doložena. Posun izraelsko-arabské války na sever by Moskvu mohl přinutit k nečekaným improvizacím. Možná je to nepravděpodobné, ale nepravděpodobné věci se dějí – na americko-sovětské spojenectví by na začátku 40. let také sázel málokdo.
Rusové přitom hrají o hodně. Vyhrocený konflikt mezi Íránem a Izraelem by mohl vést k ničivým izraelským leteckým útokům a narušit rovnováhu sil v Sýrii. Zmiňované tamní ruské základny jsou fyzicky umístěny mezi Damaškem coby centrem režimu prezidenta Bašára Asada a povstalci na severu země. Proto mohou působit jako svého druhu brzda expanze íránského vlivu v Sýrii.
Jak vypadá vítězství
Například v roce 2018, kdy rychlý nárůst Íránem podporovaných jednotek v jižní Sýrii podél hranice s Izraelem vedl k prudkému nárůstu leteckých útoků Izraele a k výrazné eskalaci situace v regionu, Rusové zakročili. Zatlačili na Teherán, aby své jednotky vyzbrojené těžkými zbraněmi stáhl (z pozic necelých 55 kilometrů od izraelské hranice).
Z výše uvedeného plyne, že Rusku by eskalace blízkovýchodního konfliktu nepřinesla nic pěkného. Jsou však – stejně jako ostatní jeho účastníci, přímí i nepřímí – v nejistotě, protože není zjevné, jaké válečné plány má Izrael. Vede ryze obrannou válku, nebo bojuje, aby své nepřátele zlikvidoval? Obojí by mělo svoji logiku. Klíčem k válečnému vítězství však bývá vědět, jak takové vítězství vypadá.
To platí pro Izrael stejně jako pro Rusko. Jestli bude posledně jmenovaná země schopna rizika spojená s případnou eskalací a geografickým růstem bojů ustát, se přesvědčíme v řádech týdnů či měsíců. Jisté však je, že iniciativa není na její straně; Rusko je odsouzeno k roli těch, kdo musí reagovat. Vzhledem k tomu, jak si Rusové vedou i v případě, že tempo a rozsah války sami diktují, jsou jejich současné obavy na místě.
