Cyril Höschl: Kde leží hranice svéprávnosti? Otestovat ji dokážeme jen částečně
Vážený pane profesore, populace stárne, což je provázeno mimo jiné zvýšeným výskytem Alzheimerovy choroby charakterizované postupnou ztrátou paměti. Existuje metodika, jak určit stupeň ztráty paměti v časové souvislosti – od nepamatování si současného dne, měsíce, roku až po nepoznání vlastního životního partnera? Existuje tedy exaktně stanovená hranice ztráty paměti, od které lze prohlásit nemocného za neschopného vlastního rozhodování či právních úkonů realizovaných vlastnoručním podpisem? Takzvané zbavení svéprávnosti lze údajně provést pouze soudním řízením. Srdečně děkuji. J. S.
Lékaři a psychologové vskutku používají k hodnocení kognitivních funkcí standardizované metodiky jako MMSE (Mini-Mental State Examination) nebo MoCA (Montreal Cognitive Assessment), jimiž posuzují různé aspekty paměti, orientace, jazykových schopností a dalších zdatností. Tyto testy zároveň mají definované hranice pásem pro různé úrovně postižení. Pokud ovšem jde o právní otázky, skutečně neexistuje univerzální hranice, od které by se dalo prohlásit, že jedinec není schopen se rozhodovat nebo vykonávat právní úkony. Podle Nového občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) se dříve používané spojení „způsobilost k právním úkonům“ nazývá opět svéprávností, což je jinými slovy způsobilost právně jednat.
Rozhodnutí o zbavení svéprávnosti vydává soud obvykle na základě posouzení psychiatra, psychologa nebo neurologa, jenž stanoví míru kognitivního narušení a jeho dopad na schopnost rozhodovat se. Soudní řízení o zbavení svéprávnosti vyžaduje doklady o tom, že dotyčná osoba není schopna rozpoznat důsledky svých rozhodnutí. Důkazy mohou zahrnovat lékařské posudky, svědectví blízkých aj. Soud následně posuzuje, zda je nezbytné a vhodné dotyčnou osobu svéprávnosti zbavit. Důležité je, že svéprávnosti nelze nikoho zbavit úplně, lze ji pouze omezit v jasně určeném rozsahu, v jakém je jeho způsobilost samostatně právně jednat omezena. Pokud později vyjde najevo, že podmínky pro omezení svéprávnosti pominuly, soud rozsudek zruší. Návrh na omezení svéprávnosti se obvykle podává z důvodu duševní poruchy včetně neschopnosti nakládat se svými penězi, z důvodu nemohoucnosti apod.
Podle zmíněného zákona lze k omezení svéprávnosti přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká a jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma. Má-li někdo obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem k omezení svéprávnosti. Soud může svéprávnost omezit na určitou dobu, nejdéle však na tři roky. Je-li zjevné, že se stav posuzovaného v této době nezlepší, může omezení prodloužit, nejdéle však na pět let, pak se musí rozhodnutí přehodnotit. Omezení svéprávnosti nezbavuje dotyčného jedince práva samostatně jednat v běžných záležitostech každodenního života. Pikantní je, že soudní znalci jsou často z iniciativy dědiců nespokojených se závětí úkolováni posoudit omezení svéprávnosti dávno zesnulých osob. To se pak u soudu pere hodně špinavé rodinné prádlo a padají skutečné perly včetně protichůdných znaleckých posudků, jež spíš než o soudnosti nebožtíka svědčí o tom, kdo si je objednal.
Vtip je v tom, že schopnost nakládat se svými záležitostmi koreluje s exaktně určenými hranicemi v testech kognitivních funkcí jenom částečně. Je to jako s moudrostí: ta také nekoreluje např. ani s IQ. Až na to posuzování právní způsobilosti budou jasné algoritmy, nebudou si odborníci muset okusovat tužky. Svéprávnosti nás pak bude jednoho po druhém zbavovat umělá inteligence.
