Evropská unie versus Elon Musk: Byrokratická šikana, nebo inovativní regulace?
V bitvě mocných tohoto světa chce Evropská komise vypočítat megapokutu pro platformu X z obratu všech firem vlastníka Elona Muska. To může být funkční tah – a také nesystémový.
Vezměme to popořádku. Evropská unie se pustila do záměru regulovat na internetu svobodu slova. Letos za tím účelem zavedla zákon o digitálních službách (DSA). Americká platforma X, dříve Twitter, pravidla stanovená tímto zákonem nedodržuje. Evropská komise se rozhodla X udělit pokutu.
Až sem je to čitelné. Rozumní lidé se mohou přít o míře nutnosti i lecjakém aspektu praktického provedení záměru regulovat svobodu slova, ale to je věc, které se nyní vyhneme. Zákon platí, X jej porušuje, dostane tedy pokutu; její maximální výše stanoví DSA jako šest procent globálních tržeb provozovatele řečené sítě či platformy.
Třicet miliard za den
Při výši tržeb X za loňský rok 3,4 miliardy dolarů by to znamenalo maximální pokutu 204 milionů dolarů. To není úplně málo, uvažujeme-li v měřítku evropské korporátní scény. Na druhé straně, minulý týden si většinový vlastník X Elon Musk přišel (díky příznivému pohybu akcií Tesly, v níž je největším, ačkoli ne majoritním akcionářem) na 30 miliard dolarů za jediný den. Dvě stě milionů dolarů je částka, jejíž existenci Musk nejspíš ani nezaregistruje.
Evropská komise tedy zvažuje, že vyměří X pokutu maximálně šest procent z celkového obratu šesti ze sedmi Muskových firem, včetně 3,4 miliardy z xAI, 8,7 miliardy ze SpaceX a 2,7 miliardy z The Boring Company; to by vyhnalo maximální výši pokuty kamsi k miliardě dolarů. Pro Muska to žádný velký problém není, pro X (která měla loni necelou půlmiliardu čistého zisku) to je potenciálně existenční problém.
Komise uvedla, že definitivní identifikace poskytovatele X „bude vyřešena až ve fázi konečného rozhodnutí“. To znamená, že si na výsledek počkáme ještě několik měsíců.
Že X na regulatorní hrozby slyší, je zřejmé z vývoje jejího zákazu v Brazílii, tedy na trhu ve srovnání s Evropskou unií ani ne polovičním. Tamní soud nařídil X odpojit z provozu, pokud nesplní konkrétní požadavky (například že jmenuje člověka, který bude s tamními úřady o regulatorní problematice mluvit). Musk nejprve vypadal, že si dá všechny Brazilce ke snídani, ale pak ustoupil.
Jediná společnost...
Jak však přišla Evropská komise na nápad pokutovat X do výše šesti procent tržeb všech Muskových firem? Považuje pro účel vyměření pokuty tyto společnosti za divize firmy jediné.
„O všech podnicích Elona Muska je někdy užitečné uvažovat jako o jedné velké společnosti,“ píše k tomu finanční komentátor agentury Bloomberg Matt Levine. „Rád jí říkám Muskův marťanský konglomerát, protože se zdá, že je celá volně organizovaná kolem tématu dostat lidi na Mars. (Rakety SpaceX je tam dopraví, Boring Company bude hloubit tunely pro jejich obydlí, Tesla bude stavět patřičně kyberpunková elektroauta pro lokální cestování a X bude – a to si nedělám legraci – vládnout.“
Vtipný sloupek je jedna věc, ale smyslem existence úřadů není dokazovat jejich smysl pro regulatorní humor. Ze strany Evropské komise jde nepochybně o netradiční počin. Proto také vyvolal rozdílné reakce.
Co jedněm lidem připadá jako inovativní regulační postup, je pro jiné šikanou (i v českých médiích tento termín zazněl z celkem očekávaných míst). Je tedy Elon Musk potenciální obětí zdivočelých eurokratů, kteří se s pěnou u úst snaží zabránit každému úspěšnému podnikateli v rozletu? Nebo je to tak, že moudří Evropané jako první prohlédli Muskův zvrhlý korporátní plán na ovládnutí expanze lidstva směrem – v nečekané ideové shodě s Daliborem Jandou – na Mars?
...nebo mnoho firem v silech?
Na obou stranách existují dobré argumenty. X je samostatná společnost s vlastní firemní strukturou a vlastníky. Šest procent jejích příjmů zjevně není šest procent příjmů ostatních Muskových společností.
Na druhé straně Musk docela volně přesunuje zaměstnance, zdroje, peníze i investory z jedné firmy do druhé. Když se to hodí, dokonce je vzájemně spojí (Tesla takto v roce 2016 převzala Solar City). V hrubých rysech se jedná o jednu velkou společnost, kde je Musk zakladatelem, výkonným ředitelem i majoritním akcionářem a kde může rozdělovat zdroje způsobem, který podle něj maximalizuje celkovou hodnotu.
Téhle praxi se v korporátní hantýrce říká siloing. Funguje to zhruba jako podpalubí Titaniku rozdělené do šestnácti vodotěsných komor – ovšem s tím podstatným rozdílem, že při zatopení jedné či několika z nich by se tyto zatopené komory prostě oddělily. Zbytek lodi by zůstal zcela v klidu.
Pro Muska to dává zjevný smysl. Existují dobré důvody, proč mít jednotlivé firmy v navzájem izolovaných „silech“. Například jde o to, že nejbohatší muž planety víceméně jedná jako svůj vlastní rizikový kapitalista.
Musk má spoustu riskantních, kapitálově náročných nápadů; je pravděpodobné, že některé vyjdou a některé ne. Každý z těch nápadů má potenciál vydělat gigaziliony dolarů nebo dost peněz prodělat. Pokud Musk každý nápad zrealizuje ve zvláštní firmě, nejhorším výsledkem každého z nich bude nula. Může se stát, že firma skončí bez hodnoty a on přijde o všechny peníze, které do ní původně vložil. To však není než zlomek potenciálního výdělku.
Negativní hodnota neexistuje
Když však Musk představí nějaký úžasný nový nápad, který nakonec nevyjde, ve společnosti, která již funguje, může to jinak prosperující celek poškodit. Hodnota firmy nemůže ze zorného úhlu akcionáře nikdy klesnout pod nulu. Hodnota špatné divize úspěšné větší společnosti negativní být může.
Jiným důvodem je sladění motivací: pokud je každý Muskův subjekt samostatnou společností s relativně jasným posláním, může platit své zaměstnance ve vlastních akciích. Bude tak existovat přímá souvislost mezi výsledky úsilí zaměstnanců a jejich odměnou; to, jak víme, obvykle vede k dobrým výsledkům.
Jenže to má i své nevýhody. Pokud budou všichni „Muskův marťanský konglomerát“ považovat za jednu společnost, pak mu hrozí, že s ním podle toho budou zacházet, například jej podle toho pokutovat.
