Panoptikum Vladimíra Mertlíka: Svátek politické slušnosti, kašpar roku Klaus a Schillerová v muzice
Týden od oslav státního svátku přinesl médiím dožínky v míře srovnatelné s bojem o zrno družstevních zemědělců JZD Brázdy míru v Zevlounovicích. Dlužno přiznat, že změna hostitele již podruhé přinesla vyšší společenskou úroveň looku reprezentantů státu a je spravedlivé říci, že se ctí obstála i opozice. Nátěry se zaměřily výhradně na výraz tváří některých hostů, jež vytvářely dojem, že welcome drink v Rothmayerově sále byl ocet kvasný, lihový 8% z vinic Řempo Vega, který nelze používat na čištění hliníkových trubek. Sleduje-li divák výrazy Tomia Okamury, Filipa Turka, Aleny Schillerové a dalších Spasitelů Našichlidí při prezidentově projevu, musí mu na mysl přijít otázka: „Proč lezeš do hospody, kde podle tebe blbě hrajou?“
Nikdo netrvá na jejich rozzářených tvářích. Jde jen o elementární neutrální slušnost, zvláště v případě dámy, ale o ní až později. Přesto lze nalézt ve výrazech a chování odpůrců současného režimu jemné nuance svědčící o různém nastavení jejich libida, resp. libida dominandi. Proto fotografie chvílemi zavřených očí Andreje Babiše při ceremoniálu a projevu prezidenta neurážejí a nemusí znamenat nic víc než potřebu odpočinout očím. Zvláště existují-li i jeho fotografie z doby před zahájením večera, kde se s hurónským smíchem baví s jiným expremiérem Mirkem Topolánkem. Ani jeho zrychlený přesun domů Novou galerií a Rothmayerovým sálem bez přítomnosti na recepci nic nedokazuje. Splnil svou státnickou povinnost a tím jeho úkol skončil.
Také Karel Havlíček, který tentokrát místo obvyklého psa vyvedl manželku, udělal dobře. Na chvíli se zlidštil, naplnil význam večera a jeho výraz během ceremoniálu přičtěme povinnému outfitu opozice pro tento večer: tmavý oblek/uniforma/večerní šaty/ přísný ksicht.
Pokud se Miloš Zeman rozhodl, že největší svátek země, jíž po deset let vládl, je jeho majestátu nedůstojný a dá přednost konzumaci kořalky s tlačenkou v podvlíkačkách od pyžámka, do nichž si mastné prsty utírá, je to jeho věc. Přítomní jeho postoj uznali s respektem a čas strávený bez něj si užívali s potěšením.
I letošní titul Kašpar roku vyhrál Václav Klaus nejen svým výrazem. V poledne mezi stolky zahrádky kavárny Obecního domu, obědvajícími turisty a tleskajícím shlukem příznivců pronesl státnický projev, po němž se zhroutila burza válečných štváčů na Wall street a Vladimir Putin podle zpráv TV Russia Today po Klausových slovech propukl v neutěšitelný pláč. Není divu! Václav Klaus je stále stejným hrdinou jako při Pražském povstání v květnu 1945, kdy se ve svých čtyřech letech účastnil stavby barikád, jak na sebe skromně prozradil v roce 2010.
I dnes, „přestože se kolem nás očividně utahuje pomyslná smyčka nesvobody, cenzury a progresivního myšlení, které z nás pomalu chce vymazat to, čím vlastně jsme“ (cit.), pronesl Václav Klaus tváří v tvář štvavým mikrofonům a kamerám progresivistické, aktivistické, homosexualistické České televize tato slova: „Je to překvapivé, že nás nechávají mluvit!“ Po příchodu na praktikábl sice poněkud zmateně vysvětloval podle něj hojnou účast tím, že nejde o akci, „na niž se vydávají pozvánky, kdo smí přijít a kdo nesmí“ (cit.), aby vzápětí dodal: „Je to tím, že jsou zde všichni příchozí dobrovolně.“ (cit.). Dále odhalil, že je „naše suverenita pomalu a plíživě okrajována, oslabována a likvidována ve prospěch suverenity bruselské centrály Evropské unie... dnes už si nemalá část našich spoluobčanů uvědomuje hospodářský a společenský úpadek, do něhož nás Evropská unie a současný společenský vývoj v Evropě přivádějí... Není však v tom s námi naše vláda a naši politikové. Ti by dnešní den oslavovat neměli…!“ (cit.)
Snad proto, co řekl, snad proto, že večer na Pražský hrad nedostal pozvánku, že tam smí, ale zároveň tam nebyl dobrovolně (?)… Snad proto se tvářil jak Bůh pomsty, ale Václavu Klausovi nestačí netleskat, mít ruce podél těla či v kapse a být podezříván, že tleská v kapsách či bůhví co… Je třeba sepnout konečky prstů vysoko u obličeje, aby bylo jasno, že se netleská! Proto patří Václavu Klausovi i titul Pozér roku. Koneckonců vzpomeňme Klausova protestu proti nošení roušek v covidu. Prohlášení, že Velikáni žijí „roušky nenose“ nestačilo. Bylo potřeba si roušku vzít, aby se mohla nasadit pod bradu na krk. Jen tak bylo vidět, že ji nese ten, jenž ji nosit nebude!
Největší vlny způsobila svým výrazem opovržení a znechucení nad okolím během slavnostního večera na Pražském hradě Alena Schillerová. Jiří Lobkowicz k tomu na svém postu sítě X příhodně napsal: „Nikdy z ní nebude paní z milosti, opravdu není šťastná, že je ženou, a její úsměv a pohled popisuje její ošklivou hořkost a její neustálý vztek. Nelze ji charakterizovat elegancí nebo krásou formy, způsobu pohybu neb řeči. Předstírá, že je důležitá, nenávidí spravedlnost a má ráda dramata a drby, ráda mluví ošklivě o druhých, nikdy není ve svých činech skutečně autentická a jejím politickým krédem je udělat dojem nebo povzbudit své ego. Není ani inteligentní, ani zajímavá, nemá pokoru a zdvořilost, a když to shrnu, neslučuje v sobě žádnou emoční inteligenci, žádné sociální povědomí a nemá žádný skutečný přístup k životu a ostatním.“
Mimo souhlasných komentářů na straně jedné a vulgárních urážek na straně druhé se rozpoutala diskuze i ze strany Nešvábů a Nenašichlidí, jak dokládají ukázky:
@Martin Hájek: „Při vší úctě a ohleduplnosti k Vám, pane Lobkowicz. Proč soudíte a odhadujete lidi podle fotky? To je nová móda? Dnes jste již druhý.“
@Blond sarcastic: „Nikdy v životě bych ANO ani AS nevolila. Ale z podobných postů a osob, které je lajkují, navíc pravděpodobně s pocitem nějaké falešné morální nadřazenosti, je mi stydno. Neustálé hodnocení vzhledu AS je tak strašlivě stupidní a laciné.“
Dalo by se argumentovat, že Jiří Lobkowicz v příspěvku nesoudí Alenu Schillerovou podle fotky ani nehodnotí její zjev, který navíc na Hradě patřil k jejím nejzdařilejším. Stačí jen pozorně číst, aby čtenář pochopil Lobkowiczův akcent na její vnitřní podobu odrážející charakter. A s tímto postřehem lze bez zaváhání souhlasit. Ano, hodnotit lidi podle vzhledu je laciné, ale je třeba zdůraznit, že Alena Schillerová sarkastickým útokům na svůj vzhled jde svými pávy, papoušky a pohledem nymfy setsakra vstříc.
Panoptikum se nakonec rozhodlo ponechat vše na nejobjektivnějším soudu, umělé inteligenci (AI) a účast na vzniklých dílech připustit jen v zadání, jehož pravdivost nelze zpochybnit, když požádalo AI o hudební dílo pod titulem: „Politička Alena, milující pávy a photoshop.“ Pusťte si vzniklá díla, první v rytmu reggae, druhé v rytmu funky (námět: Vladimír Mertlík, hudba i text: AI, aranže, hraje a zpívá: AI).
