Bartkovský: Kde končí veřejná služba a začíná nekalá konkurence? A je slast platit koncesionářské poplatky?
Mysleli to dobře a dopadlo to jako vždycky. Tahle fráze by se mohla letos vztáhnout i k debatě kolem veřejnoprávních médií. V Česku hořela několik měsíců, až se ji v posledním předvolebním roce rozhodla čtyřkoalice raději umlčet. Nejprve to bylo totiž o tom, co mají vlastně veřejnoprávní média v roce 2024 dělat a nedělat, později, kolik jim za to máme platit a z jakých všech elektronických zařízení odvádět daň, až to celé skončilo na tom, jestli má Český rozhlas propagovat podcast bývalé zaměstnankyně České televize.
Tahle veřejnoprávní bramboračka měla ale původně svůj smysl a je dobře, že si tyhle otázky jako společnost pokládáme. Bylo by dobré konečně rozseknout, zda mají média financovaná koncesionářskými poplatky, jež v součtu čítají skoro 10 miliard korun ročně, dělat věci, které s původním záměrem a jejich zřízením dnes buď nesouvisejí, či okolnosti v době psaní oněch zákonů prostě jen neexistovaly. Mají mít tato média profily na sociálních sítích a utrácet tam peníze za reklamu? Mají televize a rozhlas provozovat dva zpravodajské weby (navíc vedle ryze zpravodajského webu, jejž provozuje a čtenářům na platformě ceskenoviny.cz poskytuje Česká tisková kancelář)? Mají mít mobilní aplikace? Mají prodávat reklamní prostor? Mají pořádat komerční večery typu předávání cen Atlet roku? Má mít Česká televize podcastové centrum a vyrábět audiopořady? Má Český rozhlas natáčet předvolební debaty na několik kamer? Je na místě stavět opulentní studia v nevyhovujících exteriérech, když obě instituce disponují štědrým nemovitostním fondem a celou paletou studií? Mají vyrábět zábavné estrády, zahrádkářské magazíny či cestovatelské pořady? A mají tohle všechno dělat i v momentu, kdy to zcela hojně nabízí soukromý sektor? To by byla debata velmi potřebná, ke které bohužel nedojde.
Proč tedy debata utichla? Protože se rozmělnila ve falešných argumentech. Pokud tu debatu postavíte pouze na tom, zda se má poplatek po šestnácti letech zvednout o pár korun měsíčně, pak je samozřejmě nesmysl o tom diskutovat. Jenže na tom ta debata nikdy nestála. Kromě zvyšování poplatků se do zákona měla dostat i chaoticky působící daň pro firmy. Budila úsměv představou, že ve stohlavých fabrikách u pásů zaměstnanci mají čas sledovat veřejnoprávní produkci. Dopadnout to ale mělo i na menší firmy a výpočet poplatků příliš logiky nedával. Problematická pak byla také daň z mobilu na jednu domácnost. Pokud někdo u vás doma vlastní mobilní telefon, což je případ úplně každé domácnosti v Česku, museli byste koncesionářský poplatek platit. Formou se to tedy opravdu blížilo povinné dani. A pak je obtížné argumentovat proti momentální parlamentní opozici, proč rovnou ona média nezestátnit a nefinancovat je ze státního rozpočtu přímo. K čemu to vedlo v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, vidíme. A i když řadu lidí ta představa děsí, pro Babiše, Okamuru, Konečnou a spol. to představuje vlhký sen.
Veřejnoprávní zpravodajství mít máme, jeho nezastupitelnost se ukazuje v případě živelních katastrof či válečných konfliktů. Jenže naplňovat úlohu veřejnoprávního zpravodajství je obtížné, protože je vágně definováno. Stejně jako samostatná veřejnoprávní služba. Kromě střetu lidí, kteří by nejraději ČT i ČRo zakázali, a těch, co jsou ochotni se k ní připoutat řetězem, tu je pak debata dalších dvou skupin. Jedni hájí ideu veřejnoprávnosti jako nezbytného základního kamene demokratického systému, druzí ale upozorňují na realitu managementu, jenž opravdu ideální není a který si dělá v podstatě, co chce. Úloha veřejnoprávního zpravodajství se plní za mnohem méně než za 10 miliard ročně. Zjistíte to nahlédnutím do rozpočtu. Dokazuje to ostatně ČTK, jež není financována z poplatků, ale ani zákonem a na svůj provoz si sama vydělá tiskovým i foto servisem komerčním médiím. Zbytek peněz pak končí ve všem ostatním. Jenže debatu o tom, jak a kde by ty peníze končit měly, opět nevedeme.
Dál se tak budeme přít, jestli má ČT vysílat StarDance, Všechnopárty či Peče celá země. Jestli má sportovní kanál vysílat reprezentační fotbal a hokej, dva nejsledovanější tuzemské sporty. Jestli má ČRo pořádat zábavné roadshow po celé zemi a vytlačovat komerční rádia z partnerství s hudebními festivaly. V posledních dnech tuto debatu nahradila pře o to, jestli má Rádio Wave zaplatit podcast Slast o ženské sexualitě a jeho výrobu svěřit externistce Lindě Bartošové, když mají stovky vlastních zaměstnanců. A má ono dílo placeně propagovat na sociálních sítích navzdory tomu, že toto téma roky pokrývá komerční podcast Vyhonit ďábla a nějakou dobu se mu věnují i pořady téže rozhlasové stanice s názvem Pot, Hranice násilí, Šeptem nebo Pod kontrolou. Asi spíš nemá, ale na fungování těchto institucí to nic nemění. Možná by bylo lepší se bavit o tom, zda mají být odměny generálních ředitelů ČT a ČRo navázány na sledovanost či poslechovost. Pokud totiž navázané budou, budou pokračovat taneční i sportovní pořady. Pokud ne, možná konečně začnou instituce plnit pouze svou roli a poskytovat prostor tématům, jež nepokrývá komerční trh. A pak by mohla být konečně Slast platit koncesionářské poplatky.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
