Chce někdo stranu rozpočtové odpovědnosti? Kalousek s takovým programem nemá šanci
Každým dnem se blíží politický návrat jednoho z největších matadorů české politiky. Milovaný i nenáviděný Miroslav Kalousek poslední měsíce napíná netrpělivá média svým chystaným comebackem. A s čím že se to má vrátit tentokrát? Od křesťanských demokratů přes TOP 09 se má nyní slavný homo politicus vrhnout na nejvyšší scénu se stranou „rozpočtové odpovědnosti“. Má ale veřejnost o takovou stranu zájem? Tvrdím, že s takovým programem může získat asi tolik procent, kolik zatím uhrál bodů Franz Straka v Českých Budějovicích.
Těžko se to bude Kalouskovi číst, ale veřejnost moc netrápí schodkové rozpočty. Trápí ji jenom do té doby, než škrty sáhnou na jejich peněženku. Navrhnout vyrovnaný rozpočet by zvládlo pár studentů ekonomie. Na to ani není potřeba speciální erudice, abych si spočítal, kolik mám příjmů a výdajů. Nabobtnat deficit je vždy a pouze politické rozhodnutí. Když se ptají v rozhovoru, proč vláda nedodržuje své sliby o zkrocení zadlužování, vždycky dodává, „chybí zkrátka politická odvaha“. Co to však je ta politická odvaha? Jinými slovy říká, že je nepopulární dělat rozpočtově odpovědnou politiku. Chybí například politická odvaha na zvýšení důchodů? Už se třesu, že mě nezvolí…
Proč byl vlastně Kalousek vždy tak u českých občanů neoblíbený? Proč si nikdy nesáhl na preference jako Babiš nebo Zeman? Bylo to snad kvůli jeho vylomeninám jako opilství při online rozhovoru pro TV Nova v roce 2013 nebo když zfackoval mladíka před Poslaneckou sněmovnou? Babiš a Zeman měli takových skandálů mnohonásobně víc, a přesto vyhrávali volby s drtivou převahou. Důvod je prostý. Jejich politika nebyla nikdy hospodářsky šetrná. Byli zkrátka stočeni doleva. A i když jste dnes pravičák, děláte vlastně to stejné. Snížíte daně, ale výdaje necháte přetékat přes hráz. Společnost si navykla dostávat sladkosti zdarma nebo spíš na úkor své budoucnosti. Kalousek se tak snaží jít proti většinovému proudu. Svou politikou je vždy odsouzen do naprosto minoritní pozice.
Všichni chceme dluhy
Jako člověk vyrůstající na vesnici mám pro Kalouskovu politiku pochopení. Úvaha je přece úplně prostá. Nemohu spotřebovat více, než si mohu dovolit. Nemohu žít bezhlavě na dluh. To je přece politika zdravého rozumu. Tak to ale bohužel nefunguje nikde na světě, ani v Česku. Všechny západní státy jsou dnes doslova přisáté na dluh. Například průměrné zadlužení zemí OECD činí okolo 100 % vůči HDP, Česko oproti tomu nedosahuje 50 % zadlužení vůči svému HDP.
Často se omílá slavná věta, že vláda má hospodařit jako rodina. Rodina se taky přece nezadlužuje, pokud na to nemá. Tohle je snad největší nesmysl, který koluje veřejným prostorem. Stát se nikdy nechová jako rodina. Stát má daleko větší nástroje. Rodina si nemůže vydat dluhopisy nebo monetizovat dluh. Proto ani pravicový Donald Trump v USA neudělal nic se státním dluhem. Ještě ho na konci svého vládnutí předal vyšší, než mu ho přenechával Barack Obama. A když se ho ještě v březnu 2020 v předvolební debatě moderátoři na Fox News ptali, proč si tak masivně půjčoval, odsekl: „Skvělá věc na dluhu je, že platíme velmi malé úroky, téměř žádné. To je skvělé úrokové klima.“
Vláda je totiž politicky nucena reagovat na všechny krize, a jak jinak to může provést než skrze deficity. Přijde covid-19? Vládo, zakroč! Přijde energetická krize? Vládo, zakroč! Vláda však po všech krizích nemá svůj rozpočet, a tak musí dělat deficity. Jeden z největších ekonomů John Maynard Keynes urgoval, aby vlády v dobrých časech vytvářely přebytky, aby potom v časech zlých mohly produkovat deficity. Dneska však děláme pouze a jenom deficity. Společnost nechce vyrovnané rozpočty, protože je naučena na dárky. Je naučena na všudypřítomnou pomoc vlády. Kalousek se tak snaží porazit nemožné.
Jestli se ve volbách dočká vyššího úspěchu, rozhodně to nebude díky programu pro rozpočtovou odpovědnost. Ačkoliv bude v debatách hlasitě varovat před řeckým scénářem s exekutorem za rohem, většina společnosti bude k jeho politice hluchá. Odpověď české společnosti bude spíše: „Ano, dluhy se mají platit. Ale až někdy později.“
