Fištejn: Na Ukrajině neprobíhá konflikt etnický, ale civilizační. Proruský separatismus je neopodstatněný
Aby byla vzpoura povýšena na revoluci, musí nejdříve zvítězit. Extremista, který ve svém boji uspěl, se může stát bojovníkem za svobodu – aspoň pro dějepravu vlastního národa. Základním problémem každé definice je, že se politické pojmosloví zpravidla nepoužívá ve svém normativním významu. Ještě donedávna se výstižně vtipkovalo, že rozdíl mezi demokracií obecně a demokracií socialistickou je zhruba stejný jako mezi křeslem a elektrickým křeslem.
Mnohá nepochopení současných dějů na Ukrajině pramení z nepřípadného použití pojmů. Právo národů na sebeurčení je v příkrém rozporu s právem států na nedotknutelnost hranic. A které z těch práv má navrch, o tom rozhoduje ve finále poměr sil na bojišti a v RB OSN. Proto platí axiom, že kvůli žádnému jinému právu nebylo prolito tolik krve jako kvůli právu na sebeurčení. Krev na Ukrajině teče proudem, leč komu v tomto sporu náleží právo na sebeurčení? Ruský národ to právo dávno realizoval, začasté i na úkor druhých – vždyť jeho stát má největší rozlohu na světě. Jednoznačná národnostní většina v regionu není, nikoli náhodou ve svém „krymském“ projevu Vladimír Putin hořce konstatoval: „Donbas není Krym, poměr Rusů a Ukrajinců je tam zhruba padesát na padesát.“
Je stále méně těch, kdo jsou ochotni věřit, že v nesmyslné válce proti sobě stojí hordy krvelačných banderovců a místní mírumilovní demonstranti ozbrojení leda tak tyčemi od transparentů. Takovým důvěřivcům nepomůže ani studená sprcha. Avšak lid má skutečně uznané právo na ozbrojené povstání, pokud jsou splněny určité předpoklady: nesnesitelný útlak a nemožnost politického sebeprosazování. Tím se vyznačují zejména diktatury. Odpor povstalců v Doněcku tyto podmínky v nejmenším nesplňuje. Utlačování Rusů v novodobé Ukrajině nikdy nebylo zaznamenáno, spíše naopak. Ruské školy ani kostely nejsou zavírány, jazyk není diskriminován, ruština převládala i na Majdanu. Konflikt od prvopočátku nebyl etnický, nýbrž civilizační. Ze dvou ukrajinských činitelů, které Rusko oficiálně chce stíhat pro „válečné zločiny“, jeden je Žid (gubernátor Dněpropetrovska Kolomojskij), druhý Ázerbájdžánec (ministr vnitra Avakov).
Ani pokus o politické narovnání nikdy nebyl učiněn. Nebyl k tomu ani čas, vždyť ozbrojená vzpoura vzplála okamžitě po nastolení nové kyjevské vlády. Jinými slovy: i kdyby nebylo brutálního vnějšího zasahování do ukrajinských záležitostí, záškodnická válka by nemohla být označena za projev legitimního odporu. Za takový ho také nepokládá na širých prostorách bývalého Sovětského svazu vůbec nikdo, až na samotného agresora. O zbytku světa darmo mluvit. Nemůže být legitimní něco, co většina lidstva jako legitimní necítí.
Podstatu konfliktu nevystihuje také označení cizích žoldáků za separatisty. V Rusku je separatismus nadávkou a hrdelním zločinem, ze zákona trestná je jakákoli jeho propaganda, třeba i v internetových příspěvcích. Vůdce vzbouřenců tato nálepka uráží, nejednou se proti nařčení ze separatismu veřejně ohradili. Separatisty jsou v jejich očích právě stoupenci „samostijné“ Ukrajiny. Proti nim a jejich snahám vymanit se z „ruského světa“ vedou svůj bratrovražedný boj. Moskva nestojí o nezávislost umělých „lidových republik“, proto je také formálně neuznává. Přiznaným cílem záškodnické války není nic menšího než „osvobození“ celého Nového Ruska. Je silový zábor takřka poloviny území sousedního státu pod jakoukoli záminkou legitimní? Tak by měla znít správně položená otázka.
