Poučení z případu Cimického: Nebojte se zasáhnout, může stačit málo
Nepravomocný rozsudek v další mediálně sledované kauze: psychiatr Jan Cimický byl uznán vinen, obvodní soud pro Prahu 8 mu uložil trest 5 let vězení a zákaz činnosti 10 let. Kauza, ve které byl známý lékař obviněn za 4 znásilnění a 35 vydírání povětšinou vlastních pacientek.
Média se ptají odborníků, zda tato kauza přispívá k posunu ve vnímání problematiky. To určitě ano, protože ukazují, že i známí lidé, i ti, u kterých někteří hledají pomoc, můžou být pachatelé takto závažných trestných činů. Obvyklá představa, jak násilník vypadá, se nám tu bortí - může to být všemi vážený, oblíbený politik, odborník, milující otec či dědeček.
U tohoto případu tu navíc máte ten rozměr, že známého psychiatra jeho pacientky vyhledávaly kvůli jiným traumatům. Velmi silný etický rozměr. Rozbité duše, do kterých si někdo, kdo jim měl pomoci, znova a zásadně kopnul. Že následné trauma je téměř nemožné zpracovat, ještě těžší posbírat odvahu a sílu to říct, projít celým procesem, ač se to všechno stalo před lety, dokazuje i postoj státní zástupkyně, která právě kvůli následkům na oběti navrhla nejvyšší možný trest. Ženám, které tohle přetrpěly, a pak se postaraly o prvoinstanční rozsudek nad známým psychiatrem, za to patří obrovské poděkování, klobouk dolů. Víme, že už nic nebylo a ani nebude jako dřív. Ale děláte strašně moc pro další, kteří mohou teď, právě teď zažívat to samé. A bát se, nevěřit sobě a svým pocitům… Díky vám se to možná změní. Klobouček.
Jenže nabízí se otázka, zda by podobný případ dopadl stejně i v případě, kdy by medializován nebyl. Vždy se bráníme tomu, abychom se skrz jednu či dvě kauzy známých lidí dívali na celou problematiku. Dokud budeme mít ve statistikách, že za každé druhé znásilnění dostane pachatel podmínku, nemůžeme mít klid a nemůžeme považovat náš systém za správně nastavený.
To je totiž to, kde je chyba. Ne pouze v legislativě, ne pouze v soudcích, ne pouze v orgánech činných v trestních řízeních. Chyba je totiž hlavně v pachateli. A na něj se máme soustředit. Na to, proč to on udělal a jak zařídit, aby to už neudělal. Nedělal to náhodou i jindy, nenormalizovalo se mu jeho vlastní chování? A je nám ta lítost, kterou někteří u soudů předvádějí, opravdu k něčemu? Jinými slovy, máme za lítost a brzké doznání viny dávat o tolik mírnější trest, že na pachatele opravdu hrozných činů nedopadne? A to máme považovat za férové a spravedlivé pro oběti? Pro lidi, které máme chránit?
A ochránili jsme je? Údajně se o tom “všeobecně vědělo.” Jaktože nikdo z okolí pana psychiatra nezasáhl? Nebo jsme se místo těch důležitých věcí, v rámci nějakého popírání, které s těmito činy souvisí, zas a znova soustředíme na jejich zpochybnění? Protože prostě nechceme žít ve světě, ve kterém hodný pan lékař ubližuje desítkám svých pacientek, milý oblíbený politik a mladá naděje této země zneužívá svého postavení a ubližuje těm, kteří jej obdivují. Možná je to přirozená obrana, ale správná není. Není naším úkolem ani vyšetřovat, a už vůbec ne soudit. A proto děkujeme i za to, že v kauze Cimický nepadala jména obětí, ať už těch u soudu či z odložených případů, že už se nestalo, že by televize zabrala dveře od soudní síně, u které jejich jména visí, a že tu byla jejich újma brána vážně. Pojďme to samé udělat i u dalších případů. Potřebuje to Anička, Radka, Filip, Zita, Tomáš, Helena, Luděk i Honza. Někdo z nich může být i váš soused, příbuzný nebo kamarád. Nevíme to. A pokud se to kolem vás děje, nebojte se zasáhnout. Někdy stačí opravdu málo.
