Co má Evropa čekat od Trumpa? První jména v jeho budoucí administrativě potvrzují ty nejhorší obavy
Stanou se Spojené státy odpůrcem evropské stability, o svobodě Ukrajiny nemluvě? Pravděpodobná přítomnost Marka Rubia, Peteho Hegsetha, Tulsi Gabbardové a Matta Gaetze v Trumpově kabinetu naznačují, že je to nasnadě.
Od svého volebního vítězství z prvního listopadového úterka jmenoval Donald Trump do svého týmu několik lidí, již budou z klíčových pozic v jeho administrativě od 20. ledna spoluvytvářet politiku Spojených států. Evropany pochopitelně zajímali zejména ti, jejichž hlas bude nejvíce slyšet na mezinárodní scéně.
Za šéfa diplomacie si Trump vybral Marka Rubia. Třiapadesátiletý senátor z Floridy je, zejména ve srovnání se svými budoucími kolegy, konvenčním politikem. Je svého druhu logickou volbou. Má za sebou jistou zkušenost se zahraniční politikou díky působení v zahraničním a bezpečnostním výboru Senátu. Jeho hispánský původ mu může usnadnit působení v Jižní Americe. Je civilizovaný natolik, že s sebou nenese nálož negativ spojených s mnohými Trumpovými spojenci, neřkuli budoucím prezidentem osobně.
Loajalita na prvním místě
Za svoji nominaci však Rubio nevděčí erudici, nýbrž loajalitě. Tu nejlépe dokládá jeho mnohonásobný obrat ve vztahu k jeho novému šéfovi. Když proti němu kandidoval v roce 2016, varoval Rubio své republikánské spolustraníky: „Chystáme se předat konzervativní hnutí člověku, který si o důležitých věcech nic nemyslí. Předáme jaderné kódy Spojených států člověku zcela nevyzpytatelnému. Předáme konzervativní hnutí někomu, kdo celou svou kariéru kašle na lidi, kteří se živí (manuální) prací.“
Inu, tak. Rozdíl mezi vypjatou atmosférou kampaně a střízlivější realitou povolební často způsobí, že politik řekne o svém budoucím nadřízeném věci všelijaké. Rubio však zašel o hodně dál.
Letos například hlasoval proti návrhu zákona o zahraniční pomoci ve výši 95 miliard dolarů (především pro Ukrajinu a Izrael). Návrh přitom měl silnou podporu tradičních republikánů v čele se šéfem jejich senátního klubu Mitchem McConnellem. Rubio však hlasoval proti.
To byl moment, který mnoho bývalých Rubiových spolupracovníků překvapil. Říkali, že v roce 2015 by proti tomuto balíčku pomoci nehlasoval. Dohadovali se, že jediným důvodem byla snaha prokázat Trumpovi dostatečnou míru loajality.
Lze tedy se značnou měrou pravděpodobnosti soudit, že Rubiovým jmenováním do čela State Departmentu si chce Trump pojistit naprostou poslušnost v kombinaci s přijatelnou fasádou. To není moc dobrá zpráva pro Evropany, tím méně specificky pro Ukrajince. Je to však pořád o hodně lepší zpráva než ostatní Trumpovi nominovaní.
Asadův poskok
Začněme novou ředitelkou zpravodajských služeb Tulsi Gabbardovou. Původně byla demokratickou členkou Sněmovny reprezentantů; v roce 2016 hlasitě podporovala Bernieho Sanderse (o jehož politických postojích kolegové jen napůl v žertu říkají, že jsou mírně nalevo od Lva Trockého).
Během tehdejší prezidentské kampaně nejvíce proslula ostrou kritikou Hillary Clintonové kvůli jejímu návrhu bezletové zóny nad Sýrií. Vyšlo však najevo, že protiválečný postoj Gabbardové nevycházel z touhy vyhnout se válce, nýbrž ze snahy chránit režim Bašára Asada. Syrsko-americká rada (největší a nejstarší syrská občanská skupina v USA) ji tehdy odsoudila coby Asadova poskoka.
Později se stala hlasitou fanynkou Vladimira Putina. Ještě před tím, než Rusko zahájilo předloňský díl ukrajinské invaze, šířila Gabbardová ruské dezinformace, kde to šlo. Zaměřila se zejména na dva příběhy. Před invazí vytrubovala do světa, že Ukrajina představuje pro Rusko bezpečnostní hrozbu (kvůli NATO) a že pokud se Rusko rozhodne použít vojenskou sílu, je to vina Ukrajiny.
Jakmile invaze začala, šla Gabbardová ještě dál. Nadšeně šířila nepravdivý příběh o tom, jak se Ukrajina spolčila s USA při provozování laboratoří biologických zbraní (které nejspíš zavinily i koronavirovou pandemii). Na svém účtu na TikToku popsala americkou podporu několika desítek bývalých sovětských biolaboratoří na Ukrajině a v rozporu s fakty tvrdila, že laboratoře pracují s nemocemi, jako je covid-19, a že se to Bidenova administrativa „snažila ututlat“. Nic z toho není pravda.
Když se do ní kvůli takovým excesům pustili nejen tradiční republikáni jako Mitt Romney, nýbrž i Trumpovi stoupenci jako moderátor televize Fox News Sean Hannity, Gabbardová ubrala. Během posledních dvou let však nadále prosazovala proputinovskou a protiukrajinskou linii, jakoby přímo převzatou z ruské propagandy. Ukrajina podle ní vede válku, která má zničit Rusko.
Jinak řečeno, Gabbardová konzistentně šíří proruský narativ o válce. Nyní bude velet národní bezpečnosti USA.
Nejradikálnější kongresman
Jen několik minut po její nominaci oznámil Trump, že do funkce ministerstva spravedlnosti (což je funkčně zhruba generální prokurátor) nominoval kongresmana Matta Gaetze. Jeho volba je pikantní, protože Gaetz je vyšetřován pro podezření z organizování drogově-sexuálních večírků s nezletilými děvčaty. (Kongres na to téma vypracoval zprávu, jejíž zveřejnění ovšem republikánská většina zablokovala.)
Tento text se však Gaetzovi věnuje z jiného důvodu. Od okamžiku, kdy ruská invaze na Ukrajinu začala (a většina republikánů tehdy Kyjev silně podporovala), začal Gaetz proti pomoci Ukrajině ostře vystupovat. Představa, že Ukrajinu Rusko ovládne, mu nebyla nijak proti mysli.
„Joe Biden (a další) říkají, že obrana svobody na Ukrajině bude Ameriku něco stát,“ řekl tehdy Gaetz. „Proč by měli Američané platit za svobodu jinde, když se naši vlastní vůdci nechtějí postavit za naši svobodu tady?“
A skutečně – Gaetz jako jeden z pouhých osmi republikánských kongresmanů hlasoval proti zavedení jakýchkoli protiruských sankcí. V červenci 2023 prosazoval zákon, který by od té doby veškerou pomoc Ukrajině zakázal. A letos patřil k těm, kdo na čtyři měsíce pomoc Ukrajině zablokovali.
Celkem vzato je Gaetz patrně nejrazantněji protiukrajinsky naladěný kongresman. Ze své funkce přímý vliv na zahraniční politiku mít nebude; jeho postoj v Trumpově administrativě však slyšet bude.
Gaetz nakonec nominaci na funkci vzdal, protože zjistil, že mu kvůli skandálům chybějí potřebné hlasy spolustraníků v Senátu, a Trump mu dal najevo, že za něho nehodlá utrácet politický kapitál jejich přesvědčováním.
A konečně je tu Pete Hegseth, jenž se chystá převzít otěže Pentagonu (instituce, která zaměstnává tři miliony lidí), k čemuž jej předurčuje kariéra televizního hlasatele na Fox News. (Nepočítáme-li působení coby velitel na vojenské základně v Guantánamu a v Národní gardě. Z posledně jmenované scény musel odejít v roce 2021 poté, co si jeho kolegové oficiálně stěžovali, že pro ně „představuje nebezpečí“.) Ani Hegseth se od svých kolegů názorově mnoho neliší: kritizoval americké angažmá ve válce a tvrdil, že by „Putin o mnoho dál nezašel, pokud by válku vyhrál“.
Protivník evropské svobody?
Co tedy máme? Máme čtyři nominanty na klíčové posty v americké administrativě, z nichž jeden nemá názor víceméně žádný, dva jsou silně protiukrajinští a poslední přímo proruský. Mohly by se tedy USA nakonec stát z evropského pohledu protivníkem? Ne snad že by Evropě přímo hrozilo ze strany Washingtonu vojenské napadení; ale praktické funkční otázky taková situace vnucuje.
Lze USA svěřit například informace evropských zpravodajských služeb? V tuto chvíli musí evropské země předpokládat, že existuje reálná šance, že cokoli důležitého, co řeknou Američanům, se dostane do rukou Rusům.
Zároveň existuje možnost, že veškeré bezpečnostní záruky, které USA Evropě poskytly, budou bezvýznamné – nejen pro Ukrajinu, nýbrž pro celý evropský kontinent. Kdo si dnes myslí, že by USA po 20. lednu bránily Evropu podle pátého článku smlouvy Severoatlantické aliance?
Donald Trump se obklopil lidmi, kteří nejsou Ukrajině nijak zvlášť nakloněni, a zdá se, že se docela rádi zavděčí Putinovi. Kromě uvedených ministrů za všechny jmenujme Elona Muska, viceprezidenta J. D. Vanceho či televizního propagandistu Tuckera Carlsona.
Trumpovy konstanty
Proukrajinské hlasy sice okolo Trumpa zaznívají také, (asi nejvýznamnější z nich je exministr zahraničí Mike Pompeo). Ty však nejsou součástí nejbližšího okruhu prezidentových lidí.
Z toho plyne kontraintuitivní (a neveselý) závěr, že největší naději pro zachování severoatlantického společenství může představovat sám Trump. Je však přitom třeba brát v potaz několik základních předpokladů.
Volodymyra Zelenského konkrétně a Ukrajinu obecně Trump nijak v lásce nemá. Přijímá velkou část ruského narativu o tom, že Ukrajina by byla hrozbou, kdyby byla v NATO. Domnívá se, že ukrajinská vláda nebyla nápomocná vyšetřování Huntera Bidena. Nic z toho se v nejbližší budoucnosti nezmění.
Trump je také příznivě nakloněn Putinovi. Jejich vzájemné kontakty trvají již desítky let. V mnoha ohledech důvěřuje Trump více Putinovi než mnoha Američanům. To se však za určitých okolností změnit může.
Trump se podle všeho bude snažit nastolit mír velmi brzy po inauguraci, jak vždy tvrdil. Dohoda, kterou nedávno (s odvoláním na zdroje zvolenému prezidentovi blízké) nastínil deník The Wall Street Journal, má tři základní části. Zaprvé je to zmrazení konfliktu na současné frontové linii. Zadruhé Ukrajina nebude moci nejméně 20 let vstoupit do NATO. Zatřetí americká pomoc Ukrajině může za určitých podmínek pokračovat.
Katastrofický scénář
Poslední bod je zcela zásadní. Ukrajina dostane americkou pomoc pouze tehdy, pokud se vzdá svého území v Putinův prospěch a na 20 let se vzdá možnosti vstoupit do NATO.
To hrozí katastrofickým scénářem: Trump dá Ukrajině nabídku typu „berte, nebo neberte“. Ukrajina získá příměří jen pod podmínkou, že přijme strategicky, diplomaticky i vojensky podstatně ponížený stav. Jeho nejpěknější variantou je finská cesta, opakem je pomnichovské Československo.
Katastrofa pokračuje. Evropští lídři se namísto posílení pomoci Ukrajině budou zoufale snažit zachránit NATO, což v praxi znamená, že budou Trumpovi podkuřovat, kudy to půjde. Smíří se s existencí zbídačelé, „neutrální“ Ukrajiny.
Kyjev zůstane bez spojenců. Americká pomoc de facto skončí a Evropané namísto vzepětí budou na Ukrajince také tlačit, aby se vzdali území i členství v NATO. Putin dostane vše, co chce; bude mít čas dozbrojit a Ukrajina nebude mít žádné bezpečnostní záruky.
Evropa bude za takového uspořádání věcí trvale nestabilní. A to není řeč o sekundárních dopadech amerického tlaku na Brusel. Evropská komise se dosud relativně úspěšně bránila tomu, aby si Google, Amazon, Facebook a spol. v Evropě dělaly, co se jim zlíbí. S tím se Evropané nejspíš budou muset rozloučit.
Optimistický scénář
Možný – ačkoli méně pravděpodobný – však je i jiný vývoj. Je možné, že se Putin přecení. V nadšení nad Trumpovým volebním vítězstvím se rozhodne tlačit na pilu. Cítí šanci získat víc – a až Trump přijde se svým mírovým plánem, bude to Putin, kdo jej odmítne. (V praxi spíš jednání zpomalí a bude se snažit zabírat stále větší část stále slabší – a stále malomyslnější – Ukrajiny.)
Tady přichází na řadu naděje, již představuje Trumpova neideologičnost a transakční povaha jeho vztahů s partnery i protivníky. Uvedený vývoj by z něho v leckterých očích udělal slabocha a není toho na světě mnoho, co by Trump chtěl méně než vypadat jako slaboch.
Trump by v takovém případě mohl popřát sluchu republikánským stoupencům Ukrajiny; vojenská pomoc USA by tak ještě nějakou dobu mohla pokračovat. Evropa by dostala poslední příležitost dát se dohromady. Pokud později Trump skutečně pomoc ze strany Washingtonu zastaví, mohla by ukrajinská armáda být v lepší kondici, než by byla při odstřihnutí pomoci těsně po 20. lednu.
Do konce roku 2025 by pak mohla ruská armáda mít skutečné problémy. To by dávalo naději na to, že Putin nebo jeho případný nástupce bude nucen ustoupit. Ani ten největší optimista však nemůže nevidět, že oněch „kdyby“ je v tomto nejoptimističtějším z realistických scénářů skutečně hodně.
