Pohlaváři ANO ztrácejí jakékoliv morální zábrany, vládní koalice ve sněmovně by na to měla zareagovat
Dění v Poslanecké sněmovně je podívanou pro stále více otrlé diváky. Člověk skoro žasne, kam až jsou schopni „ctihodní“ volení zástupci lidí poklesnout. Bohužel se však již dostáváme do roviny, která nemá s názorovým střetem (který je v demokracii logický a velmi žádoucí) mezi vládou a opozicí nic společného. Obzvláště čelní představitelé Babišova hnutí ANO v posledních týdnech přikládají pod kotel více, než je ve slušné společnosti zdrávo a únosné. Je na čase, aby se vládní koalice začala trošku aktivněji bránit.
To, že opozice vládu kritizuje a chce ji nahradit sama sebou, je logické a naprosto v pořádku. Kdyby to nedělala, tak její vysedávání v zákonodárných sborech postrádá logiku a daňoví poplatníci by se mohli stavět na zadní, proč musí živit takové budižkničemy. Důležité však je se podívat, jak tato kritika a „opoziční práce“ vypadá. V civilizovaných státech opozice předkládá k vládním návrhům své alternativní návrhy či připomínky, snaží se je vysvětlit, prosadit a přesvědčit o nich ostatní. Někdy se to i povede.
Je asi pochopitelné, že řadu svých návrhů opozice přes parlament neprotlačí. Protože ho zkrátka většinově ovládají jiné síly nebo hlasovací koalice, které si pro to dané hlasování zajistí většinu hlasů. Zatímco ve vyspělých demokraciích je prohra v hlasování pro opozici podnětem ke zvýšené aktivitě, k vypracování vlastní alternativy a přesvědčování veřejnosti, v českém prostředí tomu je jinak. Babišovo hnutí ANO spustí nechutnou tirádu plnou osobních invektiv, kterou pak korunuje prohlášením, že po nástupu k moci vše zruší. Mimochodem i kvůli tomu Česká republika čeká tak dlouho na důchodovou reformu.
Výkon vládní koalice Petra Fialy má k dokonalosti daleko. Kabinet kupí mnoho chyb a i to, co se mu podaří prosadit, nekomunikuje příliš srozumitelně a správně. Ministři i premiér se pak zcela zbytečně stávají snadným terčem pro snipery Babišovy sekty, kteří téměř soutěží v tom, kdo vymyslí větší urážku toho či onoho či sesmolí agresivnější tweet. Do této soutěže se pouštějí i tací jedinci, kteří sami mají máslo na hlavě a nejsou žádným vzorem vhodným následování. Za všechny lze jmenovat například Radka Vondráčka, který spíš než jako předseda sněmovny proslul hraním na kytaru na předsednickém stolu sněmovny, opileckým blábolením v televizi nebo poskytováním právních služeb firmám pochybné pověsti. O řečech Andreje Babiše, který u řečnického pultíku urážel předsedu vlády, ani nemluvě.
Posledním počinem rozjívené opoziční smečky je snaha sesadit z křesla šéfku sněmovny Markétu Pekarovou Adamovou. Členové ANO i SPD vědí, že k tomu nemají dostatek hlasů, ale přesto to divadlo sehrají. Jim jde o urážku jejich politického konkurenta a mazácký potlesk jejich méně vzdělané voličské základny.
Vládní většina v Poslanecké sněmovně by tomu však neměla jen tak nečinně přihlížet. Ostatně aktuálně to zmínil i šéf KDU-ČSL a ministr zemědělství Marek Výborný. Ten naznačil, že pokud se opozice pokusí odvolat Pekarovou Adamovou, měla by přijít pádná reakce ze strany sněmovní většiny v podobě odvolání některého z místopředsedů sněmovny z ANO. V této souvislosti nejčastěji padá jméno Karla Havlíčka. Na to už vláda sílu má. Je pochopitelné, že opozice hned spustí tyátr a začne šermovat kdečím. Od vládní zvůle až po porušení proporčního zastoupení ve vedení parlamentu.
Aktuální dění ovlivňuje skutečnost, že se blíží klíčové volby do sněmovny. Opozice potřebuje vládu a premiéra vykreslit jako neschopné lidi. Používá k tomu však ubohých a primitivních metod, které jsou typické spíš pro východní politické spektrum. Česká společnost je bohužel rozhašená a rozeštvaná a reaguje intuitivně spíš na emoce či zkratkovité výkřiky než na srozumitelnou debatu plnou argumentů a ideových různic. Neviním ANO za to, že chce vládu svrhnout a zaujmout její místo, ale opovrhuji způsobem a metodami, kterými se Babiš a spol. prezentují. To, že takovému dryáčnickému stylu stále tleská přes 30 procent Čechů, je smutnou vizitou naší společnosti, úrovně zdejších lidí a možná i jedním z důvodů, proč jsme tam, kde jsme.
