Pavel Páral: Německé platy, tučné penze a politika pro slabé duchem
„Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt,“ pravil v jednom svém pověstném bonmotu kdysi dávno Miloš Zeman a ve své politice se tím celkem úspěšně řídil, když se mu podařilo stát se dvakrát přímo zvoleným prezidentem. A tento jeho přístup k politickým kampaním se bohužel odráží v naší realitě dál a zjevně neslábne.
Přesvědčení politických marketérů, že volby vyhraje ten, kdo dokáže slíbit větší kousek modrého z nebe, nás zavleklo do diskusí, kde si ekonomičtí analytici teoretizují o dorovnávání mezd po Evropě, malují grafy, tvoří tabulky a řeší, jak moc byl premiér Fiala se svým výrokem o německých platech daleko od reálných perspektiv a nakolik to vůbec myslel vážně.
Andrej Babiš pak velmi rozčileně požaduje ve sněmovně vyšetření premiérova duševního zdraví, ačkoli on sám a jeho pobočníci Schillerová a Havlíček opakují denně několikrát stejnou absurditu na téma, že peněz na důchody je dost, není nutné prodlužovat věk odchodu do důchodu a zkracovat předčasný důchod. Ani krotit valorizace. A že to v žádném případě neznamená, že prudce porostou daně. A rozpočet se srovná nejlépe tím, že se zvýší výdaje, zatímco tato vláda jen zvyšuje úplně zbytečně daně.
Zvláštní je, že když nám v těchto případech expremiér vytrvale opakuje, že jedna a jedna jsou tři a půl, nikoho to zvlášť neirituje. Všichni už si zřejmě zvykli a Chocholoušek v klidu podřimuje v křesle.
Ale opravdu je politika v demokratické zemi jen o těch Milošových chudých duchem? Je fakt, že to lze provozovat hodně dlouho. Třeba Argentinci to vydrželi osmdesát let, po která devastovali jednu z kdysi nejbohatších zemí světa rozdáváním natištěných peněz. Nakonec ale v záchvatu pudu sebezáchovy zvolili hlavou země „blázna s motorovou pilou“ i s vědomím, že to bude bolet. A ono to bolí, ale po roce se ukazuje, že to funguje.
Nebo je také o politicích, kteří svou práci dělají, neboť věří v nějakou konkrétní cestu vedoucí k prosperitě a snaží se o prospěšnosti této cesty, jakkoli trnité, přesvědčit voliče?
Vede k ní svoboda jednotlivce nejen v projevu, ale i v podnikání a obživě a jeho odpovědnost za vlastní osud, za nějž stát neručí. Protože je malý a dohlíží jen tam, kde je to nezbytně třeba. Nebo je to cesta kolektivních práv a regulací podnikání, vysokých daní, aby bylo z čeho tyto zásahy státu financovat. Toto pravolevé vidění světa jako by vyšlo z módy a leckdo tvrdí, že už dávno takové dělení neexistuje.
Bez něj je to ale jen o slibování modrého z nebe. Přesně tak to dopadlo se současnou vládou, od níž voliči čekali nízké daně, zmenšení státu, který do všeho strká nos, rušení regulací a ostrý polemický postoj a alespoň boj o výjimky ze všech zelených regulací přicházejících z Bruselu, které nám viditelně škodí jako průmyslové zemi více než jiným.
Dočkali jsme se snad s výjimkou penzí nulových reforem, nových absurdních tuzemských regulací (aktuálně třeba registrací influencerů) a nadšeného přebírání těch zelených novot, nyní už viditelně ekonomicky zhoubných a většinou voličů nenáviděných, protože nezaplatitelných. A k tomu si užíváme vyšších daní a hledání té správné „strategické komunikace“.
A tak už zbývá jen se tvářit, že schválené emisní povolenky zdražující otop a dopravu neexistují, když jsme schválení platné evropské normy přehodili na příští vládu. A Babišem slibovanému rušení důležitých změn v penzích čelit „německými platy“. Je to marný, je to marný, je to marný.
