Petr Havlík: V Sýrii nejde o občanskou válku. Konflikt může narůst do globálních rozměrů
Od roku 2011 zažívá Sýrie nepopsatelné hrůzy válečných konfliktů. Stala se ústředním bojištěm Blízkého východu. Pozornost světa je upřena na Gazu, na jih Libanonu a na Izrael a také pochopitelně na východ Ukrajiny. Sýrie je jakoby zapomenutá „mrtvá země“, vyhladovělá a krvácející. Země s tisíciletou historií se ocitá na pokraji záhuby.
V čele Sýrie stojí již od roku 2000 Bašár al-Asad (kdy převzal žezlo po svém otci), vystudovaný oční lékař a také absolvent vojenské akademie. Asad je alavita, což je odnož šíitského islámu, přestože se většina Syřanů hlásí k sunnitské větvi islámu. Asad nikdy náboženské spory nevyhrocoval a Sýrie měla spíše sekulární charakter. Jeho způsob vládnutí bývá nazýván autoritářským režimem. Ještě před vypuknutím válečných konfliktů na území Sýrie měl s občany Syrské arabské republiky nepsanou společenskou smlouvu, která byla o tom, aby se nikdo nestaral o jeho způsob vlády a o politiku, a na oplátku zajistí Syřanům kvalitní školství a zdravotnictví a důstojný život všem. A to se stalo. Nemám o Asadovi žádné iluze. Naší optikou nám může připadat jako diktátor, ale není o nic horší než mnozí jiní vládcové nejen v arabském světě.
Je pravdou, že občanská opozice to neměla v Sýrii nikdy snadné a měla svoje oběti. Trochu to připomínalo naši husákovskou normalizaci, jen v arabském kontextu. Po vypuknutí arabského jara v roce 2011 se část syrských intelektuálů a studentů snažila o dialog s Asadem. Jejich první požadavek byl podobný jako v naší sametové revoluci. Demonstranti chtěli vypustit vedoucí úlohu strany Baas z ústavy Sýrie. Asad jim to slíbil, ale ve stejnou dobu došlo k prvním ozbrojeným konfliktům.
V zemi se objevilo několik radikálních (a nesmírně krutých) džihádistických bojůvek. Kromě tehdy již známých Al-Káidy a Fronty An-Nusrá to byl Islámský stát. Dnes je to jejich pokračovatel Haját Tahmir al-Šán. Společné mají to, že se jedná o extremistické teroristické organizace, které rekrutují bývalé vojáky irácké armády, radikály z Afghánistánu a také zběhy ze syrských ozbrojených složek. Jsou to doslova žoldnéři zla. Pokud někdo ze Západu (Francie) očekával, že Sýrie vyhladoví a pak Syřani vyženou Asada, tak šlo o podivnou úvahu. Asad zajistil všem Syřanům zadarmo chléb a snaží se tu část země, kterou ovládá, udržet v provozuschopném stavu, což je při zákonitém rozvratu země velmi obtížný úkol.
Od roku 2011 zemřelo v Sýrii již 300 tisíc civilních obětí. Po čerstvém útoku skupiny Haját Tahmir al-Šán na Alleppo přibývají další. Alleppo bylo terčem útoků džihádistů již v letech 2013‒2016, a aby toho nebylo málo, tak toto město postihlo v roce 2023 silné zemětřesení, při kterém tehdy zemřelo 9 tisíc lidí a mnozí další přišli o svůj domov. Sýrie je těžce zkoušenou zemí. „Žoldnéři zla“ opět ukázali svoji sílu. Otázkou je – komu to slouží? Kdo je financuje, kdo je vycvičil a kdo jim poskytl logistickou podporu? Útok přišel těsně po příměří mezi Izraelem a Hizballáhem a jen několik měsíců po tom, co byla Asadova Sýrie opět přijata do Ligy arabských států a bohaté sunnitské monarchie již plánovaly poválečnou obnovu Sýrie. Na straně Asada stojí Írán a Rusko (a asi i Čína), což dělá ze Sýrie výbušné území s globálním potenciálem. Přidejme k tomu statisíce syrských uprchlíků, kteří jsou z větší části v utečeneckých táborech v Jordánsku a v Turecku, ale také v mnoha zemích Evropy. Turecko je v těchto „hrách“ velmi silným hráčem. Člen NATO a zároveň v mnoha ohledech partner Ruska. Turci si na severu Sýrie řeší svoji kurdskou otázku a jsou tím pádem aktivním účastníkem současného dění.
V čele mezinárodní opozice proti Asadovi stojí Francie, což je trochu zvláštní. Sýrie a Libanon byly po první světové válce pod správou Francie. Předtím byly obě země součástí Osmanské říše. Sýrie se stala samostatnou republikou v roce 1946, kdy zemi opustila francouzská vojska. Francie iniciovala vydání mezinárodního zatykače na Bašára al-Asada pro údajné použití chemických zbraní v roce 2013 ve městě Ghúta. Toto obvinění nebylo nikdy zcela potvrzeno. V dnešní Sýrii nejde o klasickou občanskou válku a nejde ani o válku čistě náboženskou. Klid zbraní musí být o dialogu, a ne o mezinárodně tolerované guerillové válce extremistů proti doposud platné správě země.
Dnešní eskalace napětí je velmi nebezpečná a opakuji, že má globální potenciál. Regionu Blízkého východu by prospělo dokončení normalizace vztahů mezi Saúdskou Arábií a Izraelem, dále demilitarizace Hamásu a Hizballáhu, eliminace džihádistických radikálů v Sýrii, ale ze všeho nejvíce generální globální dohoda nejsilnějších mezinárodních vah, tedy USA a Číny a potažmo i EU, Ruska, Turecka a Íránu. Přiznejme si, že o budoucí obchodní profit jde i v tomto konfliktu. Sýrie patřila před válkou mezi významné vývozce ropy a ropných produktů. Ve svých vrtech Hasakah a Deir Ezzor těžila 400 tisíc barelů denně. Krom toho má Sýrie zejména ve svých mořích obrovská naleziště plynu. Sýrii opustilo odhadem až 3 miliony uprchlíků, kteří ve válečném běsnění přišli velmi často úplně o všechno. Obnova Sýrie by měla být v zájmu světového společenství a platí i pro Libanon, Libyi, Pásmo Gazy, ale vlastně i pro Afghánistán a Irák.
V Sýrii žije v nepředstavitelných podmínkách obrovské množství dětí, které dnes a denně vidí, jak se jim minulost i budoucnost řítí do trosek a zkázy. Riziko, že z nich vyroste ztracená generace, je vysoké, stejně jako prognóza jejich pozdější radikalizace. I to bychom měli mít na zřeteli, až zase začneme vynášet moudra „naší svaté a jediné pravdy“. Tohle není černobílá pohádka, ale tvrdá realita současnosti.
