Dopady politického bordelu ve Francii: Vláda padla, narcista Macron blouzní a stát se topí v dluzích
Pouze 91 dní. Jen tak krátkou dobu vydržela francouzská vláda vedená premiérem Michelem Barnierem, která chtěla prosadit úspornější rozpočet. Barnier se tak stal předsedou vlády s nejkratší dobou života v historii moderní francouzské republiky a vůbec prvním, koho parlament od roku 1962 odvolal. Za politický neklid je zodpovědný především prezident Emmanuel Macron, který v červnu vyhlásil předčasné volby, ale jemu nakloněné strany v nich oslabily. Národní shromáždění je teď rozděleno na tři bloky, které odmítají spolupracovat. Nabubřelý Macron, který má mandát do roku 2027, ale odmítá převzít jakoukoli zodpovědnost. Za problémy viní nejenom soupeřící strany, ale dokonce i samotné voliče.
Emmanuel Macron po pádu vlády premiéra Barniera vystoupil ve čtvrtek večer s projevem k národu, který trval 10 minut a 30 vteřin. Bylo to vystoupení plné vzletných, ale naprosto prázdných slov. Jak by řekl český exprezident Václav Klaus, byl „prázdný a falešný“. Narcistický Macron hodil vinu za vleklé politické, ekonomické i společenské problémy země na parlamentní strany a jejich voliče. Což byla hodně velká drzost, protože za nesnáze může především on.
Francouzský stát se přitom ocitl v nesnázích, jeho výsledky jsou nevalné. Vykazuje kolosální státní dluh (je to velehora ve výši 3400 miliard eur), HDP letos vzroste jen o jedno procento a letošní schodek má být 6,1 procenta hrubého domácího produktu, což je cifra, která děsí jak finanční trhy, tak Evropskou komisi. Připomeňme u toho, že Francie je druhá největší ekonomika EU.
Ke cti odstřeleného Michela Barniera slouží, že se v rozpočtu na příští rok pokusil navrhnout šetření ve výši 60 miliard euro. U toho chtěl toto břemeno alespoň nějak smysluplně rozložit, a to kombinací zvýšení některých daní a škrty ve výdajích. Jenže parlament vzniklý v červnových a červencových volbách připomíná tři pytle blech, které někdo pohodil na nábřeží pařížské Seiny. Jeden představují centristé blízcí Macronovi, dalším pytlem je pravicové Národní sdružení (nejvýznamnější osobností je v něm Marine Le Penová) a pak je zde levicová koalice, která zahrnuje skupinu od sociálních demokratů až po šílené radikální bolševiky. Tyto tři skupiny odmítají spolupracovat a to znamená, že jakákoli vláda může být svržena během několika dní. Pozoruhodné u toho je, že například údajně pravicové lepenovské Národní sdružení odmítá škrtání výdajů, požaduje okamžitou valorizaci důchodů, nechce snížení úhrad za lékařské recepty a volá po zachování části daňových výjimek (třeba u energií). A levicová opozice chce utrácet ještě víc. Že na to stát momentálně nemá? To zdá se mnoho zákonodárců vůbec nezajímá. Inu Francie – kapitalistický stát se socialistickým myšlením.
Žábou sedící na prameni problémů je prezident Macron. Když v červnu ve volbách do Evropského parlamentu vyhrálo opoziční Národní sdružení, bleskově rozpustil parlament a vyhlásil nové volby. Ty se konaly za několik týdnů a měly Macronovi a jeho podporovatelům přinést „klid na práci“. Prezident už tehdy pracoval s myšlenkou, že pravicové opozici potřebuje uškodit, aby neměla šanci vyhrát prezidentské volby v roce 2027. Macron u toho také kalkuloval s tím, že zatímco v eurovolbách je systém přímý a strany se řadí podle celkového počtu lidových hlasů, tak francouzský parlament se volí dvoukolově, složitě a o výsledcích rozhodují i zákulisné tahy. Přesně to se stalo. V prvním kole opět zvítězilo Národní sdružení, proti němu se ale v druhém kole spojili centristé a levičáci. To nakonec nečekaně více posílilo levici a vznikl parlamentní kočkopes, který se nemůže na některých věcech dohodnout. Otcem tohoto „politického bordelu“ je Emmanuel Macron.
Zásadní otázkou je, co teď s tím.
Hodně špatných řešení
Macron teď nemůže vyhlásit nové parlamentní volby, protože jedno hlasování už vyvolal letos v červenci. A to se ukazuje jako strategická chyba. Podle francouzské ústavy to znamená, že další volby se mohou konat až příští léto. To ovšem znamená, že politická nejistota a otřesy mohou trvat celé další měsíce.
Prezident ve čtvrtek oznámil, že najde dalšího premiéra, ale ani ten nemusí vydržet dlouho. Politický chaos tak vede rostoucí počet poslanců Národního shromáždění k požadavku rezignace prezidenta. To by byl v moderní francouzské politice bezprecedentní krok. Opozice tvrdí, že Macron „raději obětuje osud Francie kvůli své ješitnosti“, protože o odstoupení samozřejmě neuvažuje.
Politicky slabá a rozhádaná Francie znamená ale i slabší Evropskou unii. Zejména když nedávno padla také německá vláda a dvě nejvlivnější země EU jsou stiženy infarktem. Navíc mezi Francií a Německem probíhá vážný spor. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová odletěla ve čtvrtek do Uruguaye, kde chce zpečetit přelomovou obchodní dohodu EU s Jižní Amerikou (jednalo se o ní desítky let), po které Berlín hodně touží a kterou Paříž hlasitě odmítá. Nenávist k dohodě přitom prostupuje celou francouzskou politickou třídou. Prezident Macron proti ní vede léta kampaň. Jeho kancelář oznámila, že dohoda je ve své současné podobě pro Francii nepřijatelná a že on bude dál „bránit zemědělskou suverenitu země“. A nejde vůbec o nic marginálního. Francouzi se obávají, že smlouvy s Jižní Amerikou zničí část jejich farmářů přílivem levnějšího drůbežího a hovězího masa a že z toho bude další revoluce v ulicích. Vyloučit to skutečně nelze, neboť Francouzi si libují v divokých protestech. A odpovědnost za to opět ponese také Macron.
Vydrží prezident?
Když Emmanuel Macron přednášel ve čtvrtek večer svůj projev k národu, ve kterém ani na vteřinu nepřiznal, že by cokoli udělal špatně, měl za sebou zlatem zdobené dveře. Jeho slovům to ale žádnou vážnost a velikost nedodávalo. Spíše to připomínalo manýry císaře Napoleona Bonaparteho.
Po projevu vlivný krajně levicový fanatik Jean-Luc Mélenchon prohlásil, že dny francouzského prezidenta jsou i tak sečteny a že Macron je „příčinou problému“. „Události ho donutí odejít,“ dodal Mélenchon.
V současné krizi ve Francii se tak znovu a znovu zmiňují tři slova – politique du pire. Dá se to přeložit, jako politika nejhoršího scénáře. Zdá se, že prezident Emmanuel Macron i část francouzské politické scény po této cestě kráčí.
