Po třech letech války: Ukrajina má šanci i pod Trumpovým diktátem. Jednat musí Evropa
Američané o Evropu nestojí, s Kyjevem či bez něho. Čím dříve to špičky evropské politiky pochopí a naučí se jednat bez Putinových kolaborantů, tím lépe se povede všem zúčastněným v civilizovaném světě (zbyde-li jaký).
Válka na Ukrajině se nachází v kritickém bodě. Kyjev dostal v listopadu povolení použít rakety ATACMS a Storm Shadow dodané ze Západu proti cílům uvnitř Ruska. Učinil tak neprodleně – zasáhl ruská vojenská zařízení v Brjanské a Kurské oblasti.
Reakce Moskvy na tyto údery byla dvojí. Zaprvé, ruský prezident Vladimir Putin schválil změny své jaderné doktríny, které snižují práh pro použití nukleárních zbraní. Rusové také odpálili balistickou raketu středního doletu Orešnik na zbrojní továrnu v ukrajinském městě Dnipro.
Trump a jeho 24 hodin
Tento zatím pečlivě dávkovaný útok naznačuje, že máme co do činění s další fází postupné eskalace, již na východě Ukrajiny provází soustavný postup ruských sil. Pokračuje i snaha Kremlu způsobit maximální škody na kritické infrastruktuře Ukrajiny.
Obě strany jednají v očekávání lednové inaugurace Donalda Trumpa, jenž se opakovaně zavázal ukončit válku na Ukrajině do 24 hodin. Evropští spojenci Ukrajiny se mezitím snaží udržet jakous takous jednotu i přes odpor vlád Slovenska a Maďarska. Očekávají také, že USA po Trumpově nástupu svoji dosavadní pomoc Ukrajině buď zastaví úplně, nebo ji alespoň dramaticky zredukují.
Na Ukrajině si válka mezitím vybrala obrovskou daň. Ze země uprchlo šest milionů lidí a další čtyři miliony sice zůstaly ve vlasti, ale přišly o domovy – to je celkem téměř čtvrtina předválečného obyvatelstva. Zemí se šíří chudoba, náklady na obnovu dosud čítají odhadem téměř 500 miliard dolarů a každým dnem narůstají.
Jen během prvních dvou let války přišlo o život více než 30 tisíc ukrajinských vojáků a nespočet dalších utrpělo zranění nebo je pohřešováno. Podle konzervativních odhadů ruští okupanti také povraždili nejméně 12 000 civilistů a dalších 30 000 jich zranili.
Nálada na bodu mrazu
Po více než tisíci tragických válečných dnech se na odhodlání ukrajinské veřejnosti začínají projevovat únava a rozčarování. Průzkum veřejného mínění Gallupova ústavu z přelomu listopadu a prosince poprvé ukázal, že více Ukrajinců si přeje válku ukončit vyjednáváním, než kolik jich chce bojovat až do vítězství.
Na 52 procent respondentů letos souhlasí s tvrzením, že „Ukrajina by se měla snažit co nejdříve vyjednat ukončení války“. Pouze 38 procent si naopak přeje, aby země „pokračovala v bojích, dokud válku nevyhraje“. To je pozoruhodný posun oproti situaci před rokem, kdy v boji chtělo pokračovat 63 procent respondentů a jen 27 procent bylo pro vyjednávání. O rok dříve čítala podpora boje 73 procent, kdežto vyjednávání si přálo jen 22 procent Ukrajinců.
Více než polovina těch, kteří podporují vyjednávání, je také otevřena „určitým územním ústupkům jako součásti mírové dohody o ukončení války“. To naznačuje, že šance na veřejnou podporu dohody zprostředkované Trumpem se mezi Ukrajinci zlepšují.
Děje se tak však v době, kdy důvěra Ukrajinců ve vlastní vládu klesá a skepse vůči západním partnerům roste. V roce 2022 vládě důvěřovalo 60 procent Ukrajinců, o rok později to bylo 49 procent a letos důvěra poklesla na pouhých 28 procent. Naproti tomu banky (92 %) a armáda (62 %) se důvěře veřejnosti stále těší.
Kompromis Zelenského
Známkou změn nálady na Ukrajině je skutečnost, že i prezident Volodymyr Zelenskyj začal více hovořit o ukončení války. Vyjádřil přesvědčení, že Trumpovo zvolení povede k rychlejšímu ukončení války, a zdůraznil své odhodlání „udělat vše pro to, aby válka skončila příští rok prostřednictvím rozhovorů“. Popravdě řečeno, mnoho jiného na výběr nemá.
To však ještě neznamená, že Ukrajinci jsou připraveni přistoupit na podmínky, které se Trump rozhodne navrhnout (a jež Putin může nebo nemusí chtít přijmout). Naopak existuje jen málo náznaků, že by Ukrajina byla připravena vzdát se klíčových prvků vlastních plánů – především cíle získat zpět všechna Ruskem okupovaná území a zajistit si členství v NATO jako součást balíčku důvěryhodných bezpečnostních záruk.
Přesto si Zelenskyj uvědomuje, že situaci nemá docela ve svých rukou. Musí nějaký způsobem najít kompromis mezi svou etablovanou vizí vítězství a rostoucím tlakem na ukončení války. Předložil proto třetí variantu, „plán vnitřní odolnosti“.
Je to méně ambiciózní strategie. Klíčovými body jsou stabilizace frontové linie a posílení ukrajinského vojenskoprůmyslového sektoru. Pokud by se to podařilo, vytvořilo by to základ pro udržení Ukrajiny v bojeschopném stavu na straně jedné a pro vytvoření snesitelnějších domácích podmínek – alespoň do doby, než budou na stole přijatelné podmínky příměří. Mějme na paměti, že navzdory vůli obou pánů nebudou Trump ani Putin u moci věčně.
Je to jasný signál, že pod Zelenského vedením se Kyjev i nadále dlouhodobě řídí výše uvedenými maximálními cíli – vstup do NATO a znovuzískání ztraceného území. Nevylučuje však na rozdíl od dřívějšího postoje ani krátkodobé kompromisy. Ty mohou být nezbytné, ať už kvůli Trumpovu diplomatickému tlaku, zhoršující se situaci na frontě nebo slábnoucímu odhodlání Evropy (nebo kombinaci všech těchto faktorů).
Hra o čas
Není jasné, jak proběhne oněch přibližně šest týdnů, jež do Trumpovy inaugurace zbývají. Je však jasné, že mírová jednání s Ruskem za současného stavu věcí by s sebou nesla větší riziko vnitřní destabilizace Ukrajiny.
Zelenskyj však je v kleštích i doma. Pokud začne vyjednávat, otevře tím prostor odpůrcům na straně jestřábů, z nichž nejprominentnější je jeho předchůdce Petro Porošenko. Coby vůdce opoziční strany Evropská solidarita v ukrajinském parlamentu jakékoli vyjednávání s Rusy odmítá. Jeho nadace také tvrdí, že „poskytla pomoc více než 200 vojenským jednotkám“ ve formě zbraní a vojenského vybavení.
Racionální strategií tedy pro Zelenského nyní je hrát o čas. V konfrontaci s vnitřními jestřáby na straně jedné a nejistou podporou ze zahraničí na straně druhé se ukrajinský prezident může opřít o velmi málo: prakticky pouze o možnost útočit na Rusy západními zbraněmi. To ovšem jeho zemi dalších obětí neušetří.
Z krátkodobého hlediska to však má smysl – i přes pochopitelná rizika včetně vyhlídky na Putinovu odvetu. Dlouhodobě to však na popsané situaci Ukrajiny mnoho nemění.
Americký plán
To je zhruba stav věcí na ukrajinské straně. Co lze mezitím čekat od Spojených států? Prozatím jsme od lidí, kteří budou v Trumpově administrativě zastávat důležité pozice, slyšeli tři plány. Jeden nastínil zvolený viceprezident J. D. Vance, druhý Trumpův budoucí zmocněnec pro Ukrajinu a Rusko Keith Kellogg, autorem třetího je Richard Grennell, bývalý velvyslanec v Německu (je otázka, jestli posledně jmenovaný je relevantní).
Pokud ony plány vydestilujeme do jednoho, zdají se jeho obrysy docela jasné. Budou obnášet příměří podél „současné“ frontové linie (což vysvětluje ruskou mohutnou ofenzivu posledních týdnů); uznání ruské vlády na okupovaném ukrajinském území; konec nadějí Ukrajiny na vstup do NATO (teoreticky na 20 let, prakticky nejméně po dobu Trumpova pobytu v Bílém domě).
Docela jasné je i to, co dosud rozhodnuto není. Bude Ukrajina i nadále dostávat americkou pomoc? Kellogg říká, že ano; Vance říká opak; Trump nemá jasno. Bude Ukrajině odepřen vstup do EU? Vance naznačuje, že ano, Trump a Kellogg to nezmiňují. Bude Rusku přiznán právní nárok na zabranou půdu? Vance naznačuje, že ano, Kellogg a Trump to nezmiňují.
Zde je jedno z mála es v ukrajinském rukávu: Kyjev okupuje značnou část ruské Kurské oblasti a navzdory silnému ruskému tlaku ji nadále drží. Ani jeden z amerických plánů s ničím takovým zjevně nepočítal; Ukrajině to dává jistý vyjednávací prostor.
Z uvedeného plyne, že bude velmi záležet na tom, jak se zachovají evropské země. Míru své akceschopnosti Evropané naznačili v prvním prosincovém týdnu, když se začali radit, jestli by nebylo dobré dát nějaké peníze (konkrétně 500 miliard eur) na společný vojenský fond – to téměř tři roky po ruské invazi.
Není však úplně divu. Evropské země již téměř 80 let své strategické myšlení v podstatě outsourcují Američanům. Znamená to, že mnoho jejich politiků bude pociťovat obrovský tlak na to, aby prostě přistoupili na vše, co jim Trump navrhne. Neoficiálně to tak funguje již dnes: německý spolkový kancléř Scholz pravděpodobně schvaluje téměř všechny prvky Trumpova plánu, například nechce Ukrajinu v NATO.
Také Putinovi kolaboranti v Maďarsku a na Slovensku udělají vše, co bude Trump chtít. Mnoho dalších zemí se natolik děsí roztržky s USA, že si vůbec nechtějí představit, že by se vzepřely. Obávají se, že Trump podmíní svůj závazek vůči NATO ochotou Evropy vykašlat se na Ukrajinu.
Tři evropské možnosti
Při tom všem však stále existují tři způsoby, jak evropský vliv stále zachovat jako relevantní. Prvním z nich je urychlené ukrajinské členství v EU (což obnáší jistou bezpečnostní složku). Evropské země mohou argumentovat, že je to jejich volba, zejména když varianta NATO není na stole.
Za druhé, Evropané by mohli na Ukrajině rozmístit své vojenské síly, aby odradily Rusko od případného útoku, dokud nebude Kyjev mít zajištěné členství v EU. Evropské síly by musely být všude od frontové linie přes protivzdušnou obranu až po výcvik.
To by sice na jednu stranu nemuselo být Trumpovi po chuti, protože to není proruská varianta; na druhé straně by to zcela vyhovovalo důrazu, jejž staronový americký prezident klade na evropskou bezpečnostní samostatnost. Taková evropská garance by probíhala nezávisle na NATO a nevyžadovala by žádné americké síly.
Zatřetí je tu diplomatický tlak, který by evropské země mohly vyvinout, aby jakékoli území, které Rusko obsadí, nebylo právně uznáno jako předané, ale aby se stalo územím, o němž se jedná. To by znovu umožnilo hrát o čas, což nelze podceňovat. Dokud Moskva nezíská na okupované území právní nárok, bude jí to komplikovat život. Až budou chtít Rusové vztahy s Bruselem zlepšit (a to bezpochyby budou), bude se jim obtížně část členské země Evropské unie obsazovat vojensky.
Nic z toho není ideálním opatřením. Dokud však existuje vyhlídka na udržení USA v NATO, evropské země jsou zřejmě připraveny přijmout americký diktát nad Ukrajinou. Tyto kroky jsou tak tím nejlepším, co je teď v jejich silách. Pro Ukrajinu to však může být příliš pozdě.
