Co by na to dnes pověděl Christopher Hitchens. Novinářský velikán má co říct i 13 let po své smrti
Už je tomu třináct let, co je svět ochuzen o provokativní myšlenky a vášnivé debaty novinářského velikána Christophera Hitchense. 15. prosince roku 2011 ve věku 62 let umřel tento žurnalista, spisovatel a rétorický mág. „Hitch“, jak jej přezdívali jeho známí, se proslavil jako marxistický rebel, jenž zasvětil poslední roky svého života „křížové výpravě“ proti Bohu a náboženství. Jeho bestseller God Is Not Great: How Religion Poisons Everything (V českém překladu Bůh není veliký: Jak náboženství všechno zničí) odstartoval celosvětovou debatu o tom, zda Bůh vlastně je a jaký má náboženství smysl. Tak jako spousta křesťanů cítím nevraživost vůči jeho argumentům, tak velký cítím obdiv vůči jeho rétorickému umění a ochotě debatovat o čemkoliv a s kýmkoliv. Je to něco jako fandit záporné postavě ve filmu. Víte, že nestojí na správné straně, a přesto si přejete, aby vyhrál.
Už je tomu třináct let, co je svět ochuzen o provokativní myšlenky a vášnivé debaty novinářského velikána Christophera Hitchense. 15. prosince roku 2011 ve věku 62 let umřel tento žurnalista, spisovatel a rétorický mág. „Hitch“, jak jej přezdívali jeho známí, se proslavil jako marxistický rebel, jenž zasvětil poslední roky svého života „křížové výpravě“ proti Bohu a náboženství. Jeho bestseller God Is Not Great: How Religion Poisons Everything (V českém překladu Bůh není veliký: Jak náboženství všechno zničí) odstartoval celosvětovou debatu o tom, zda Bůh vlastně je a jaký má náboženství smysl. Tak jako spousta křesťanů cítím nevraživost vůči jeho argumentům, tak velký cítím obdiv vůči jeho rétorickému umění a ochotě debatovat o čemkoliv a s kýmkoliv. Je to něco jako fandit záporné postavě ve filmu. Víte, že nestojí na správné straně, a přesto si přejete, aby vyhrál.
Hitchens byl zástupce proudu, který dnes nazýváme progresivní levice. U nás v Česku tolik nikdy známý nebyl. Přinejmenším o něm nemají potuchy mí levicoví přátelé, co jsou z mé mladé generace. Možná však, že by se jim jeho ostrý styl nezamlouval. Hitchens by možná ani nevěřil, kam až se jeho ideologická skupina posunula. Odmítal umlčování názorů, které dnes provádí tzv. cancel culture. On byl naopak ochoten diskutovat s kýmkoliv, a zvláště s jeho názorovými oponenty. Ačkoliv až neférově napadal křesťanství, neútočil na západní civilizaci jako takovou. Věděl, že i přes veškeré historické chyby se jedná o nejsvobodnější civilizaci na světě. Proto byl schopen ji bránit proti radikálnímu islamismu, který nabyl vrcholu při teroristickém útoku Al-Káidy 11. září 2001. Islamismus považoval za takovou hrozbu, že jako jeden z mála levičáků srdceryvně hájil americkou invazi do Iráku. Jako redaktor progresivního deníku Vanity Fair se kvůli tomu dostal do ostrého střetu se svými dřívějšími přáteli jako například s velkým spisovatelem Gorem Vidalem.
Umění řečnit jako Démosthenes
Richard Dawkins jednou prohlásil, „pokud dostanete pozvánku na debatu proti Christopheru Hitchensovi, raději ji odmítněte“. Jít do debaty proti Hitchensovi bylo něco jako postavit se řeckému Achilleovi v boji. Protivník jenom čekal, až dostane poslední knockout. Ať už byla debata o čemkoliv, důležitější bylo, zda je řečník na straně Hitchense nebo proti. Hitchensův jazyk jako meč stínal hlavy svých protivníků. Není divu, že Hitchens rozviklal nemálo křesťanů ve své víře, v době vysokoškolských studií i mě samotného. Člověk nemohl uvěřit, jak mohl Bůh svěřit tolik rétorického talentu osobě, která jej využívala na pošlapávání Boží existence.
Škoda že Hitchens věnoval více času útokům na křesťanství než snaze ho pochopit. V Bohu viděl diktátora typu Kima v Severní Koreji, kterému nikdo neunikne ani po své smrti. Proto se na rozdíl od většiny ateistů označoval za „anti-teistu“. Ateisté řeknou, že nejsou důkazy pro Boha, proto v něho nevěřím. Pokud by se jim však zjevil, uvítali by ho. Hitchens naopak nechtěl, aby Bůh byl. „Zeptejte se sami sebe, jestli tohle opravdu chcete? Někoho nad vámi, kdo o vás ví naprosto všechno 24 hodin denně. Co děláte, na co myslíte. To je víra v totalitu. Přání být otrokem“, těmito slovy Hitchens zavrhoval víru ve svých projevech. Nedokázal pochopit, že Boha lze vnímat jako milujícího a starajícího. Že Bůh nemusí být totalitní vládce ale průvodce těžkým životem, na jehož konci může přijít život věčný.
Bylo by však zajímavé sledovat jeho komentáře k dnešní době, kdy se západní společnost stává stále více sekulárním. Hitchens chtěl nejraději odstranit celé náboženství z našeho života, neboť si myslel, že se konečně zbavíme iracionality a pověr. Místo toho ovšem vidíme nárůst nových ideologií. Lidé jsou emocionální tvorové a potřebují nějaký smysl života. Proto i spousta ateistů jako Hitchensův přítel Douglas Murray křesťanství podporuje. Dokonce i slavný komunista Slavoj Žižek se v posledních měsících začala označovat za křesťanského ateistu. Odstraněním náboženství nevytvoříme lepší společnost, pouze otevřeme dveře pro nová náboženství. Možná že i Hitchens by nevěřil vlastním očím, kolik nových ideologiích se objevilo od jeho smrti. Třeba by vzal v některých jeho výrocích zpátečku.
Christopher Hitchens umřel symbolicky před Vánoci ve věku 62 let na rakovinu jícnu. Osudným se mu stal jeho bohémský život plný cigaret a alkoholu. Alkohol považoval za klíčový pro kreativitu a tvorbu zajímavých článků. V jednom z posledních rozhovorů se přiznal, že cigarety a koktejly mu pomohly k tomu, „aby se on nenudil a nebyl nudným pro druhé lidi“. To se podařilo. Ačkoliv si zdraví vybralo svou daň, jeho články, knihy a debaty rozhodně nudné nejsou ani třináct let po jeho smrti.
