Petr Havel: Chátrající zemědělské stavby hyzdí krajinu a komplikují život zemědělcům. A úředníci se hádají…
Více než 30 let po transformaci socialistického zemědělství v ČR hyzdí krajinu, obce i hospodářství současných zemědělců stavby, které vznikly v předlistopadovém období a dodnes jsou v majetku státu.
Mnohé z nich navíc stojí na pozemcích soukromých zemědělců, kteří jsou nuceni do státního majetku investovat, aby jim doslova nespadl na hlavu. Tito zemědělci, což jsou většinou sedláci z rodinných farem, přitom chtějí příslušné vysloužilé kravíny, seníky a další pozůstatky po hospodaření někdejších JZD nebo státních statků koupit a následně buď zbourat, nebo zrekonstruovat, v tom jim ale brání současné zákony. Respektive nebrání, proces získání těchto staveb je ale zdlouhavý a administrativně náročný a každý jednotlivý případ se táhne řadu let.
Uvedené objekty, označované jako dlouhodobý hmotný majetek (DHM) vlastní Státní pozemkový úřad (SPÚ) a k tomu, aby je mohli zemědělci od SPÚ převzít, musí vypracovat privatizační projekty podle letitého zákona 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (transformační zákon). Součástí takového procesu je ovšem celá řada kroků, mimo jiné ekologický audit a podrobné zkoumání privatizačního projektu, ačkoli je zřejmé, že kromě hospodařících zemědělců, na jejichž pozemcích vybydlené objekty stojí, o ně nebude mít logicky nikdo jiný zájem. Podstatné tak je, aby mohly být využity k privatizaci (odstátnění) i jiné možnosti, než je zmiňovaný transformační zákon. Tomu ale brání spor dvou resortů – Ministerstva financí (MF) a Ministerstva zemědělství (MZe), který by ale mohla vyřešit v současné době projednávaná novela zákona o SPÚ. Zatímco ale MF navrhuje převést DHM pod Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (fakticky pod svou správu), SPÚ prostřednictvím MZe s tím nesouhlasí, neboť tento krok podle něj k urychlení nepovede, a navrhuje (správně) rychlejší privatizaci majetku podle jiných předpisů. S tím ale zase nesouhlasí MF.
Meziresortní spor ovšem v praxi odnášejí zemědělci, obce i krajina. Do chátrajících objektů musí totiž zemědělci investovat, často miliony korun, přičemž platí, že vyšší investice zhodnocují cizí (státní) majetek, takže za něj v budoucí privatizaci fakticky zaplatí dvakrát. Kromě toho se v posledních letech několikanásobně zvýšilo nájemné za tyto stavby, což zásadně zatěžuje ekonomiku podnikání zemědělců. SPÚ přitom na údržbu takových staveb rezignuje (i když je právně vlastní), neboť na to nemá peníze, a navíc by tak investoval do potenciálně soukromého majetku, u kterého se předpokládá privatizace.
Legislativně nepříliš viditelný (zato opticky při pohledu na vybydlené stavby ano) problém není zas tak malý, jak by se mohlo zdát. Podle statistik totiž vlastní SPÚ po celém území země v současné době 1942 položek DHM, které by měly být privatizovány, z toho je 426 v různých fázích zpracování nebo realizace. Ročně se za stávajícího stavu zpracuje jen něco přes 100 privatizačních projektů, aktuálně přitom zbývá zpracovat privatizační projekty na 1516 položek DHM, což bude podle SPÚ trvat zhruba dalších 15 let.
Je proto nanejvýš žádoucí, aby při projednávání novely zákona o SPÚ došlo ke změně (jde o znění paragrafu 5, jehož změnu SPÚ v minulosti dvakrát neúspěšně navrhoval) tak, aby objekty hyzdící obce a farmy z tohoto prostředí konečně zmizely. Což je nepochybně i naplnění veřejného zájmu, který by neměl být blokován meziresortními spory.
