Co přinesl den (středa 10. března)

Podle Práva (tj. těch novin) přichází do politické hry opět čehoamerický levicově konzervativní liberál Jan Švejnar. Paroubek s ním údajně počítá do funkce ministra školství (je to jednodušší než kandidovat do PS nebo Senátu, do vlády nemusí být člověk zvolen). Kromě toho má být Pecina ministrem vnitra, Hašek zemědělství, Zaorálek, ó ta hrůza, zahraničí a Urban průmyslu. Tito lidé prý vytvoří páteř vlády. Švejnar se vyjádřil poněkud nejasně: prý jde o spekulace, nejedná se o tom, nicméně jako univerzitnímu profesoru je mu školství blízké. Má o ně zájem jako o oblast, ne jako o něco, o čem by uvažoval přímo jako o poli své působnosti. Vždy říkal, že by v nějaké fázi chtěl pomoci, třeba i v exekutivě. Pokud by dostal nabídku stanout v čele resortu, prý by o ní uvažoval. Politický skeptik by usoudil, že se na funkci třese jako ratlík, jen se k tomu ještě trochu stydí přiznat. V tom případě jde jen o otázku času, a z liberálně konzervativního prezidentského kandidáta se stane Paroubkův děržitaška. Což by byl býval ostatně v případě svého zvolení prezidentem taky.

Jak se dalo čekat, poslanci přehlasovali veto Senátu ve věci nižšího zdanění zaměstnaneckých výhod. Klaus návrh nejspíš znovu vrátí a Sněmovna i jeho veto přehlasuje. Zákon je pojednáván ve stavu legislativní nouze, tím je dáno, že do konce volebního období bude definitivně odhlasován. Poslanec Jandák ve slovním souboji požádal Miroslava Kalouska, aby nedělal z poslanců voly, Kalousek mu odpověděl, že nerad dělá zbytečnou práci.

V krajském průzkumu na Vysočině, který předcházel dnešním otázkám Václava Moravce (podle výsledků se vybírají účastníci televizní debaty), vyplynulo, že do PS by se dostaly velmi silná ČSSD, standardně silná KSČM, výrazně oslabená ODS a čtyři trpaslíci nad 5%. Když se procenta sečtou, vyhráli by postkomunisté drtivým způsobem. Tak roztříštěné spektrum tu bylo snad jen po volbách do ČNR těsně před rozpadem ČSFR.

Dostalo se mi té cti, že mne v rozhovoru o české politice v dnešní MfD zmínil hned dvakrát Miloš Zeman. Za prvé: „Nikdy bych nedělal rozhovor s lidmi typu Bohumila Doležala, Karla Hvízdaly a několika dalších, které považuji za velmi hloupé“ (je zajímavé, že pan Zeman se nezabývá otázkou, zda bych s ním chtěl dělat rozhovor já). Za druhé: „Já na rozdíl od vás si dovedu představit předsedu strany, který je současně politickým komentátorem. Třeba Bohumil Doležal byl místopředseda Liberálně politické strany, která potom zkrachovala, a potom mu nezbylo nic jiného než se stát komentátorem.“ (To taky není úplně přesné, „potom“ jsem dělal nejdřív poradce premiéra Klause a pak jsem deset let učil na FSV UK). To je ale jedno, pozoruhodná mi připadá z hlediska politologického a psychologického jedna věc: proč pan Zeman cítil potřebu mi věnovat takovou pozornost? Lichotí mi to sice, ale ačkoli mám o sobě dosti dobré mínění, nedovedu si naspř. představit, že by „zemanovci“ mohli získat nějaké voličské hlasy na základě toho, že se vyprofilují vůči mně. Já jednak ve volbách nekandiduji a jednak mne skoro nikdo nezná. Zbývají důvody psychologické: musil jsem pana Zemana pořádně nadzvednout (což mi dělá velmi dobře). Teď je otázka, kdy se tak stalo, možností je nespočet. Za nejpravděpodobnější považuji celkem zdařilou glosu pro lidovky.cz „Smrt politikům“ z 22. února. Nepředpokládám přitom, že by Miloš Zeman četl to, co o něm napíšu, a navíc na internetu (jistě nerad trpí, nemám mu to za zlé, je to lidské). Jenže glosa se netýká jen jeho brilantních politologických soudů, ale MfD a její práce s aférou Pandur. A rozhovor vyšel v MfD. Takže jsme doma.

Daniel Kaiser doporučuje Duškova tvrzení o útoku homosexuálů na pozice v ministerstvu dopravy „v klidu, který tolerance umožňuje, ohledat.“ Bylo by prý směšné, kdyby jediná (totiž Duškova) hlava padla jen proto, že se „elity“ sjednotily na zákazu dělat si, třeba neurvalou, legraci. Tak za prvé, zákaz dělat si neurvalou legraci ve slušné společnosti ovšem existuje: např. dělat si legraci z handicapovaných lidí (jednonohých, slepých, hrbatých). Není to legrace, ale prasárna, a je typické, že v české společnosti a mezi českými novináři se to tak v některých případech zjevně nebere. A za druhé: jak lze Duškova tvrzení ohledat? Je třeba zjistit: a) zda byli přijati nekvalitní lidé (to se ovšem pozná až na základě nějaké delší praxe a názory se mohou lišit podle zlého, která lobby ovládne „zkušební komisi“, a b) zda byli přijati kvůli tomu, že jsou homosexuálové (nad touhle druhou zkouškou se mi lehce zvedá žaludek: co je komu do toho? Budou podrobeni nějakým testům? Budou k nim přinuceni, a jak?). Přirozenější a hlavně slušnější je přiznat si, že pan Dušek to v nejlepším případě zvoral a jeho tvrzení je nutné ve jménu vyššího principu mravního nechat plavat. Zase: pokud nám slušnost není zcela cizí.