Co přinesly dny (12. a 13. března)

„Vrátí Klaus zákon Sněmovně?“ (totiž zákon o zdaňování benefitů), ptá se v Právu Petr Uhl. To je opravdu zásadní záležitost. Řekne si po kapitulantsku, že svým vetem už stejně jeho přijetí nezvrátí a nadělá si zbytečně moc zlé krve a že zase o tolik nejde(na což sází Uhl), nebo se zachová zásadově? Pro celkové hodnocení Václava Klause v jeho funkci to bude klíčová věc. Háchou, Ludvíkem Svobodou nebo Benešem se lze stávat pomaloučku polehoučku, krůček za krůčkem.

Rozhovor s Jiřím Paroubkem tamtéž, obsahuje dva pozoruhodné momenty: za prvé, podle Paroubkových slov nehodlá ČSSD vrátit na web fotografie těch, co proti ní protestovali v Lánech (odstranili je původně do rozhodnutí Úřadu na ochranu osobních údajů, úřad rozhodl, že fotografie tam smějí být, ale ČSSD si nesmí vytvářet tak říkajíc jmenovitou galerii nepřátel). „Ten účel akce byl splněn a to je dobře.“ Účel akce: známe vás, evidujeme vás, dávejte si bacha. A druhá věc: Paroubek preferuje středolevou koaliční vládu s maximálně dvěma subjekty, a když to nevyjde, tak menšinovou vládu ČSSD. To první je prakticky vyloučeno, těšme se tedy na druhé – vláda ČSSD s komunisty v zádech. Je to rozhodnutí pragmatické a bude záležet na tom, jak kompaktní a silná bude opozice. S KDU-ČSL a s Věcmi veřejnými asi moc ne. Paroubek utrousil pár slov na adresu možné účasti Jana Švejnara v soc. dem. vládě: moc by o to stál, nemyslí ovšem, že by věci byly v tuto chvíli rozhodnuty. Švejnar je virtuální člen stínové vlády ČSSD: na jednu stranu nemá tu, slušně řečeno, smělost, aby do vlády šel, na druhé straně tu rozhodnost, aby řekl tvrdě a jednoznačně ne. Dělá ČSSD tak říkajíc poloviční předvolební kampaň. Jak je dobře, že se ten člověk nestal prezidentem!

ČSSD nebude českou veřejnost pouze fotografovat pro svou dokumentaci. Bude telefonicky oslovovat nerozhodnuté voliče, tj. volat na náhodně vybraná čísla, a když telefonista zjistí, že jde o váhavce, předá některého z papalášů, aby nerozhodnutého zmasíroval. Vybraní šťastlivci budou mít to štěstí, že se je pokusí „ugovoriť“ sám předseda. Když se bude přesvědčovaný vzpouzet, bude nejspíš zanesen na seznam potenciálních nepřátel. A to bude zjevně jediná věc, čím se akce, nachystaná americkou firmou BSP (nebo PSB?), bude lišit od misijních aktivit Svědků Jehovových (abych Svědkům Jehovovým nekřivdil, oni bývají extrémně slušní a když jim člověk dá najevo, že není dialogu otevřen, zdvořile se omluví a odejdou).

Lidové noviny uveřejnily rozhovor se slavným disidentem Vladimírem Bukovským. Je na něm pěkně vidět, proč se v Rusku demokracii moc nedaří. Rusové, tedy ruské intelektuální elity, zjevně (i ti velmi úctyhodní z nich, možná že právě oni) dovedou být jen fundamentalisty. Jistě, Gorbačov trpěl mnoha iluzemi a dopouštěl se moha chyb. Taky nechtěl zničit SSSR. Proboha, jak by mohl, stál mu v čele. Chtěl ho zlidštit. Ta snaha měla mnoho much, ale v zásadě byla poctivá, je to vidět na tom, že se mu sice nepodařilo SSSR zlidštit (což bylo nemožné), ale zničit, a to tak, že na jeho základech mohlo vyrůst něco docela rozumného (jsem přesvědčen, že projekt SNS měl v základě něco do sebe). Ostatní padá na hlavu jeho nástupců. Při vší úctě k panu Bukovskému, je to statečný člověk a udělal mnoho pro to, aby bylo vidět, jak nelidský útvar komunistické Rusko je. Ale nemohu si pomoci, např. za naši svobodu vděčíme víc Gorbačovovi. I když se tohle nebude moc líbit zase českým fundamentalistům.

Petr Kamberský píše v článku v příloze LN Orientace o tom, co čeká v bezprostřední budoucnosti ČR, mimo jiné: „Zatím žádné volby nepřinesly katastrofu a nepřinesou ji ani ty letošní.“ Musím se přiznat, že nejsem, takový optimista. Podobně se Topolánkova vláda pořád vznášela na špagátku nad propastí. Pořád se držela, až se zdálo, že se udrží až do konce a najednou bum. ČR se vznáší na špagátku nad propastí vlastně od voleb z roku 1996, je to po každých dalších volbách vachrlatější, a pořád se zdá, že se vlastně nic neděje. Jednou to ale praskne, a vůbec bych se nedivil, že se to stane právě letos. Spousta lidí si toho ovšem vůbec nevšimne, protože jim to bude buď přímo po chuti, nebo aspoň fuk. A problém není v lidech, že mají špatné představy, ale v politicích, že je nedovedou přesvědčit o těch dobrých. Ale Katastrofa to tedy být může, skoro bych řekl, že bude, a pořádná. Stabilní menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM je katastrofa, a to katastrofa na hodně dlouhou dobu, nenamlouvejme si, že není. Jistě, není to taková katastrofa, že by po ČR zbyla jen díra. Nějak žít budeme. Ale to je dost malá útěcha.

Premiér Fischer se rozhodl ponechat ministra Pecinu ve vládě bez ohledu na to, že z něho Paroubek udělal stranického lídra pro Prahu. Topolánek tvrdí, že podobné angažmá ministra „úřednické vlády“ je proti dohodě stran, které vládu vytvářely, Paroubek existenci podobné dohody popírá. Protože však poukazuje na to, že za OSD a lidovce kandidují náměstci ministrů (o dohodě ohledně náměstků ministrů nikdo nemluvil, taková dohoda by ostatně byla absurdní), zdá se, že mocně práší. Jenže dohody s panem Paroubkem se musí dělat černé na bílém, a ani pak občas neplatí. Fischer dal najevo, že není Pecinovým rozhodnutím příliš nadšen, ale to je asi tak všechno, co vzhledem k síle své pozice může dělat. Navíc budí občas dojem, že ho do vlády nenominovala ODS, ale TOP09. Ostatně, nebude mít TOP09, pokud na „pravici“ vznikne takový mišmaš, jak to nyní vypadá, chuť jmenovat dejme tomu „neutrálního“ premiéra? A kdo by se na to víc hodil než Fischer?

Al Gore se nezúčastní jako celebrita č. 1 programové konference ČSSD, jak Paroubek původně naznačoval (Američané mají slušné prostředky i možnosti zjistit si, kdo je zve, a z toho hlediska je rozhodnutí bývalého amerického viceprezidenta logické). Ale žádná škoda, zastoupí ho jiný politik světového formátu, Robert Fico. Patří k Paroubkovi jako Laurel k Hardymu (památce obou amerických komiků se omlouvám), a proto pronese projev hned po předsedovi ČSSD. Třeba v budoucnosti, až se Paroubek stane premiérem nebo nedej Bože prezidentem, vytvoří dohromady něco jako moderní obdobu staré monarchie nebo „Sjednocené arabské republiky“ z doby Gamála Abd an-Násira.

„Ve sporu odboráře Jaromíra Duška a šéfa Českých drah Petra Žaludy nejde zdaleka jen o sexuální orientaci šéfů v české dopravě,“ píše dnešní MfD. Čili: samozřejmě o ni jde, ale kromě toho jde ještě o něco jiného.

Martin Weiss zase v LN tvrdí v souvislosti s fotografickou mánií paroubkovců, že se člověk nemá stydět za veřejné vyjádření svých občanských postojů (a nemělo by mu tedy vadit, zjistí-li si tedy někdo jeho identitu). Tomu absolutně nerozumím. Když si mne estébáci (jako každého účastníka) na Patočkově pohřbu nejdřív vyfotili a pak natáčeli na video, považoval jsem to za drzost. Pokud něco podobného bude dělat Paroubek, budu to považovat za drzost na kvadrát. Ne proto, že bych svůj občanský postoj nechtěl vyjádřit veřejně (to bych tam nelezl), ale že mne ten, proti němuž protestuji, nemá co fízlovat.

Taktéž mne konsternují některé z článků, zastávající se odborářského bosse Duška. Tak např. dnes mluví v LN Roman Krištof o popuzení partiček v pozadí, které mají rády svou nenápadnost a naopak nemají rády, když na ně někdo křupansky ukazuje prstem. Vypadá to, že když se někdo stane ministrem, smí si vybírat jen takové spolupracovníky, které nikdy předtím v životě neviděl. Ve skutečnosti kdykoli člověk chce dělat lídra v nějaké instituci, ministerstvu, novinách, časopisu, podniku, je základní podmínkou, aby si směl přivést co nejvíce svých lidí. Jinak se stane loutkou těch, kteří instituci ovládali doposud.

AUTOR JE POLITOLOG