Manifest proti vysokým daním. Přidejte se

Česká společnost je rozdělena na nesmiřitelné tábory. Již nejde jen o demokratickou soutěž různých stran. Je to vyhrocený boj o moc, jenž se nepodřizuje žádným zábranám a který způsobuje vysokou míru nenávisti různých skupin společnosti vůči sobě navzájem. Levicoví politici zne užívají chudších poměrů svých voličů a ženou je svými projevy a svou kampaní do boje proti tzv. bohatým. Heslo „bohatí ať platí za krizi“ způsobuje atmos féru třídní nenávisti.

Je to hluboce nemorální postoj. Zároveň je také zcela nesmyslný, neboť k ničemu dobrému nepovede a chudým nepřinese vůbec nic. Tato politika nenávisti nemůže zachránit alarmující stav veřejných financí a jen dále poškodí základní předpoklady ekonomického růstu.

Je zřejmé, že v očích chudších spoluobčanů je každý, kdo měsíčně vydělává 100 tisíc korun hrubého platu, „bohatým člověkem“.Je i zřejmé, s jakými pocity lidé v naší zemi sledovali případy rychlého zbohatnutí, jež svým provedením urážely smysl pro spravedlnost.

Za prvé je nutné říci, že soukromé vlastnictví je základním pilířem naší svobody, zdrojem dosažené prosperity a motorem k budoucímu úspěchu ekonomiky. Lidé, kteří dosáhli svého bohatství tím, že poctivě budovali fungující firmy, prospěli celé společnosti. Zasluhují si za to uznání. Lidé, již se dokázali svým úsilím postavit na vlastní nohy, platí už nyní vyšší daně a přispívají tak výrazně na život těm, kteří z nejrůznějších důvodů na vlastních nohou nestojí. Nežijeme v žádném divokém kapitalismu, jak se nám snaží namluvit levice. Už nyní žijeme v sociálním státě, jehož míra sociální solidarity je vysoká a dostačující. Také je třeba dodat, že stotisícový příjem, který je předpokládanou hranicí pro progresívní zdanění, má se skutečným bohatstvím jen velmi málo co společného. V mezinárodním srovnání tento plat neobstojí jako měřítko bohatství. Je to plat středního a vyššího manažera, jenž je pouze zaměstnancem s vysokou zodpovědností. Je to plat člověka, který je pod tlakem ze strany podřízených i nadřízených, aby dosáhl vyššího výkonu a udržel pracovní místa. A stát jej za jeho úsilí potrestá progresívní daní. Pro názornost dodejme, že plat 100 tisíc korun se rovná čtyřem tisícům eur, což je průměrný plat v Německu a v Rakousku.

Šíření nenávisti vůči bohatším spoluobčanům, včetně nenávisti vůči lidem, kteří svým talentem dosáhli vedoucích pozic, je hluboce neodpovědné a asociální chování. Manažeři ve vyšších či středních pozicích jsou motorem ekonomického úspěchu. Jedná se většinou o příslušníky vyšší střední vrstvy a právě na jejich motivaci a iniciativě závisí do značné míry ekonomická prosperita země. Jejich motivaci a iniciativu je třeba posilovat. Jestliže chce levice zvyšovat daňové zatížení bohatších vrstev, co pak za to nabídne? Co nabídne právě těm, s jejichž pomocí chce státní dluh snížit? Co jim nabídne za peníze, jež si od nich vezme?

Daně jsou vždy zásahem do soukromého vlastnictví člověka, a jsou tudíž i zásahem do jeho svobody. Nepřiměřené a nespravedlivé daně nejsou ničím jiným než státní konfiskací soukromého majetku. Ve svém důsledku však poškozují celou společnost.

Jinými slovy: Lidé, kteří nesou zodpovědnost za výkon, nemusí investovat svůj talent a svoji práci do společnosti, jež si neváží jejich schopností a chce je trestat progresívní daní za jejich snahu. Zvyšování daní a progresívní daň způsobí odliv mozků, odliv investic a lidé i firmy, již by mohli platit daně u nás, je budou platit v zahraničí. Tím je jasně řečeno, že politika třídní nenávisti je vedle své amorálnosti navíc hloupá, neboť jde o politiku státem organizované chudoby, která poškodí možný růst.

Měli bychom mít na paměti slavná slova Abrahama Lincolna: „Nepomůžeme chudým likvidací bohatých. Nepomůžeme slabým oslabením silných. Nezvýšíme příjmy snížením zisků. Bratrství neposílíme skrze třídní nenávist. Morálku, charakter a odvahu neposílíme, když lidem vezmeme iniciativu a nezávislost.“