Večeře s Obamou

Předminulý pátek jsem byl na bezpečnostní megaakci s názvem Bruselské fórum. Seděl jsem v prvním panelu, kde byl přítomen náměstek ruského ministra zahraničí Gruško, náměstek americké ministryně zahraničí Phil Gordon, generální sekretář OBSE a náměstek německého ministra zahraničí. A pak já, zřejmě jako zástupce Východoevropanů.

Jaký byl váš dojem?

Takové orgie lásky k Rusku jsem snad dvacet let nezažil.
V krátkém příspěvku jsem jim připomněl, že Rusko sice už není komunistická tyranie, ale v posledních dvou třech letech své zájmy prosazuje velmi útočně.

Jaký je rozdíl mezi situací dnes a kdysi?

Po roce 1989 byl Západ aktivnější partner, který Rusku nabízel různé projekty. Rozšiřovali jsme NATO, řešili Jugoslávii a jiné věci. Fotbalově řečeno, my jsme hráli útočný fotbal a oni obranný.

A dnes?

Úplně se to otočilo. Na druhou stranu: nemůžeme se na Rusko moc rozčilovat, protože prosazuje své tradiční zájmy a jsou v tom úspěšní. Navíc svou pasivně obrannou taktikou a nedostatkem iniciativy jim to Západ umožňuje. To byl zhruba obsah toho, co jsem během svého krátkého vystoupení na Bruselském fóru řekl.

Co následovalo?

Chytili se toho Poláci, Balti, Rumuni, američtí republikáni a pustili se do Ruska. Začali argumenty, že ruská vojenská doktrína stále tvrdí, že NATO je nepřítel a Rusové si v praktické politice nárokují bývalé sféry vlivu. Tahle debata probíhala zhruba patnáct minut. Pak vystoupil německý státní tajemník a řekl, že bychom se měli uklidnit a vytvořit dobrou atmosféru před pražskou schůzkou. K tomu se přidal Phil Gordon. Rus Gruško se začal usmívat, diskuse skončila a my šli spát.

Čemu se Gruško smál?

Jak nás utli, protože mu to ohromně vyhovovalo. Vždyť ještě před dvěma třemi lety byli Rusové v defenzívě a nyní určují agendu bezpečností politiky v Evropě.

Jak konkrétně?

Vezměte si Gruzii. Před dvěma lety systematicky provokovali Gruzínce, až je vyprovokovali k zásahu. Pak toho využili k invazi do Gruzie. Dnes už de facto Abcházie a Jižní Osetie není součástí gruzínského území. Ve světě to vzbudilo povyk, ale nikdo neměl sílu všechno vrátit do předválečné situace. Tehdy bylo Rusko na pranýři a ruští politikové se museli hájit. Dnes mají vlivné zastánce mezi západními zeměmi.

Vraťme se ještě k vašemu vystoupení na Bruselském fóru. Podle jakých linií se západní postoje k Rusku rozdělily?

Evropa se dnes dělí na státy, které mají nebo nemají zkušenosti s ruskou okupací. Pořád opakuji, že Stalinova ruská ofenzíva před šedesáti lety se zastavila proto, že Spojené státy šli ruku v ruce se západní Evropou. Mnozí západní politici na to zapomínají a tíhnou k politice appeasementu (ustupování – poz. red.) vůči autoritativním režimům, které jsou v ofenzívě. A to dnes Rusové jsou. V létě loňského roku adresovalo několik desítek bývalých středo a východoevropských premiérů, prezidentů a ministrů zahraničních věcí dopis Obamově administrativě. Varují v něm před kšefty s Ruskem ohledně protiraketové obrany a ústupem z východní Evropy.

Jak to dopadlo?

Byl to takový poslední pokus udržet koncept protiraketové obrany v původní podobě. Naléhali jsme, aby nevyměnil protiraketovou obranu za smlouvu s Ruskem o jaderných zbraních. To se ovšem stalo.

K čemudojdeve čtvrtekv Praze?

Bude podepsána klasická odzbrojovací smlouva. Nic víc. Podstatné je, že to bude na stejném pozadí Hradčan, odkud před rokem Obama slíbil světu, že se zasadí o snížení jaderných zbraní. Tak trochu public relations motivace.

A co závazek v tehdejším pražském projevu, že Američané nezmizí z tohoto prostoru?

Myslím, že si to Obama uvědomuje, a proto zve na večeři všechny prezidenty a premiéry zemí střední a východní Evropy.

Co čekáte od večeře s Obamou?

Nic. Je ovšem dobře, že se koná, protože je symbolickým vyjádřením určitého zájmu. Rozhodující bude nový strategický koncept NATO. Přesněji, jestli požadavky střední a východní Evropy budou vyslyšeny a doprovozeny konkrétními kroky.

Co je pro vás tím signálem, že Západ myslí bezpečnost těchto států vážně?

Připravovaná strategická koncepce NATO. Musíme mít jistotu, že Západ myslí vážně článek pět (kolektivní sebeobrana všech členských států – poz. red.) a je schopen jej podpořit i reálnou politikou.

Jakou?

NATO se sice rozšířilo, ale nekonají se pravidelná vojenská cvičení. Na rozdíl od Ruska, které je dělá například těsně za hranicemi s Polskem. Nejsou rovněž k dispozici pořádné obranné plány co dělat, kdyby členská země NATO byla vystavena podobným provokacím jako před dvěma lety Gruzie. První na ráně jsou dnes pobaltské státy. My v Česku si připadáme trochu jako v lázních, protože nemáme bezprostřední hranice s Ruskem. Zato máme nějaké poučení z nedávné historie.

Mimochodem, jak Obamova administrativa před rokem reagovala na dopis významných středoevropských politiků?

Odjeli jsme do Washingtonu, kde jsme prezentovali naše výhrady. Měli jsme důležité schůzky na ministerstvu zahraničí a v Bílém domě. Někteří se ptali: vy nám nevěříte? Jiní říkali, že jsme udělali dobře, když jsme toto téma vnesli do diskuse. Podstata našeho sdělení byla následující: neobětujte naše bezpečnostní zájmy dohodě s Ruskem.

A byly obětovány?

Zatím úplně ne, i když kvůli vlastní nejednotnosti u nás doma z toho vycházíme jako sedláci u Chlumce. Zápas však pokračuje dál – u nás i na hřišti NATO.

Celý rozhovor najdete ve čtvrtek (8. 4. 2010) v Reflexu č. 14