Paroubkův puberťácký brek
Dřív nebo později (spíš dřív) to muselo přijít. Po měsíci v ilegalitě sepsal Jiří Paroubek pro páteční Hospodářské noviny analýzu své vítězné volební prohry, jež ho stála krk. Vůbec to není hezké čtení.
„Při hlubším hodnocení výsledku voleb jsem si dal tři týdny odstupu,“ začíná Paroubek slibně. „Pročetl jsem desítky článků a mohl o věcech v klidu uvažovat....“
Tím však analýza končí. Tedy nepočítáme-li za analýzu puberťácký brek před zrcadlem, v němž zkoušíme vylepšit vlastní ošklivý obraz pudrem na akné. Obsahově i stylisticky tak prachmizerný text, že by se pod něj vlastním jménem zdráhal podepsat i Paroubkův bývalý mediální čistič Petr Dimun, postrádá i skrytý náznak sebekritiky či sebereflexe. Natož neskrytý!
Je to prosté: z volební prohry viní expředseda ČSSD všechny od novinářů („každodenní štvanice“) přes Šloufa se Zemanem („dostal ČSSD na pokraj propasti“) až po Ústavní soud, Věci veřejné i komunisty („nedokázali ČSSD vyjádřit nejzákladnější lidskou ani politickou solidaritu“); jen ne sebe, po Stanislavu Grossovi strůjce druhého nejhoršího průšvihu v barvách ČSSD. Sakra! Tři týdny odstupu, a pořád nic?
I Mirek Topolánek, kdysi také pýcha sama, si v analytické zdravici vlastní straně, jíž si nechal opepřit vědeckou latinou, symbolicky nasypal popel na hlavu - nebo aspoň kolem ní. Snad chtěl z ODS ještě vyrazit pár bankovek na dovolenou v Toskánsku, když už za něj letos neplatí příslib vlády.
Jenže padlý demagog z Lidového domu jako by právě prožíval opačný duševní proces: sedě s teplým lahváčem na chatě ve Vraném, kde se nechal obskakovat ochrankou i coby obyčejný poslanec, začíná se v něm až teď vařit zhrzená genialita. Věřte mi: všechny nás to bude ještě bolet.
I když svým způsobem má Paroubek vlastně pravdu, jako obvykle. Novináři mu prohráli volby, protože psali o jeho hnusném třídním boji a utopickém populismu pravdu; a stejně tak Věci veřejné či Miloš Zeman, k nimž mnozí voliči ČSSD utekli právě kvůli jeho nepřijatelné osobě; navíc projel všechny TV debaty s Petrem Nečasem. Jestli mu chtěl Jaroslav Tvrdík, jeho další mediální čistič a nejdražší packal na světě, opravdu pomoci, měl ho hned po té první zamknout ve sklepě v Lidovém domě a dál za něj do TV radši posílat jen barevné grafy a tabulky. Lépe by artikulovaly, méně by se potily a užili bychom si s nimi i víc legrace.
Paroubkova zdravice je přesto poučné čtení, něco jako tečka za špatným hororem. V brutálním papalášském slohu ukazuje, s kým jsme posledních pět let zažívali onu příšernou politickou agónii a kdo mohl být příštím premiérem. A to nás zřejmě ještě čekají memoáry!
