Klíště vyženeš, ale s Kocábem se nedá hnout
Fraška kolem zmocněnce pro lidská práva Michaela Kocába už dosahuje bizarnosti hodné nejlepších časů Grosse a Čunka. Ať už jsou motivy stále ještě rockera Kocába jakékoli, je jisté, že bude muset jít a není jasné, proč se své funkce drží.
Pokud jde o korýtko samé, bylo by pokrytecké Kocábovi vyčítat, že ho chce. Politika znamená funkce a moc a tedy i lidi, kteří si o funkce a moc řeknou. Je možné zrušit politiku, ale to bychom se ocitli v podobném systému, jako je džamáhírije v Libyi. Stát lidových mas, kde si lid vládne sám, takže ve skutečnosti všechno řídí obskurní plukovník, který s sebou po světě vozí obří stan a velbloudy. Že chce Kocáb funkci, to lze chápat a je to legitimní. Zarážející je jen to, jak to dělá blbě. Normální inteligentní člověk by pochopil, že se má na čas zdekovat a vrátit se, až na to bude vhodný čas. V politice hraje velkou roli zdání, třeba to, že jedinec vypadá jako uvážlivá osobnost, bez které to nejde a národ zhyne. Kocáb udělal všechno pro to, aby tohle zpackal.
Předně by měl vědět, že jeho úřad, ať se tomu říká zmocněnec nebo ministr, vnímá řada lidí jako zcela zbytečný. Máme ústavu a právní řád a soudy a Ústavní soud, takže přesvědčit lidi o tom, že tu musí být ještě další ouřad na hlídání lidských práv, je úkol pro politického virtuoza. To nebyl ani Kocáb, ani jeho předchůdkyně Džamila Stehlíková. Oba naplnili nejhorší obavy, totiž pojali lidská práva podle klišé a schémat, která lidé s podobným řáděním většinou spojují. Přitom rodačka z Kazachstánu Džamila Stehlíková, patřila - jak ukázal test vzdělanosti provedený před třemi lety ohledně ekonomiky, kultury a sportu - ve skutečnosti k ministrům s tím hlubším vzděláním. A pokud měla nějaké názory, šlo s nimi nesouhlasit, ale dalo se jí věřit, že si to opravdu myslí. Na Kocábovi bude pořád lpět skvrna kvůli vytunelovanému fondu Trend. Ten spoluzaložil, pak spoluprodal a následný vlastník vytuneloval. I to by mohl před lidmi jako rocker a muž odsouvající sovětská vojska uhrát. Jen svou ministerskou činnost uhrát nemohl.
Skutečně si někdo myslí, že problémem lidských práv jsou v této zemi práva Romů a kvóty žen? Lidé by jeho úřadu mnohem více rozuměli, kdyby se zasadil o mnohem masovější porušování práv, jako je například právo na spravedlivý soudní proces. Celé roky se vlekoucí soudní spory, které vyčerpávají mnoho nevinných lidí, to by bylo téma. Ponižující postavení imigrantů, kteří jsou zneužíváni všelijakými „zprostředkovateli“ a „ubytovateli“, to je do nebe volající záležitost. Ne že by Češi imigranty milovali, tak svatí nejsou, ale každý by rozuměl argumentaci, že v jejich paneláku nemusí být zařízení, kde v ilegální ubytovně žijí jako v nějakém lágru desítky zahraničních dělníků. Tělesně postižení, kteří nemají šanci se pohybovat po svém městě a jeho úřadech, za ty je třeba se brát, když už se ten úřad zřídil. To by každý pochopil. Instituce musí nějak odpovídat běžné lidské zkušenosti a nevznášet se v ezoterních výšinách.
Lidská práva, to není záležitost pro levicové krasoduchy v kavárnách, to je frontová linie, ve skutečnosti jde o zcela praktické a srozumitelné věci týkající se všech.
A ještě je tu jedna nepříjemná věc. Mluvit o právech má smysl jen tehdy, pokud má někdo jiný povinnost. Práva je třeba na někom nárokovat. Fakt je, že ministr pro občanské povinnosti by byl ještě méně oblíben než ministr pro lidská práva.
