Diagnóza: Bártův syndrom
Obávám se, že začínám trpět novou mutací schizofrenie – tzv. Bártovým syndromem. Coby šéf, mecenáš a diktátor vládní strany mě Vít Bárta děsí, zatímco jako ministrovi mu tajně fandím.
Jen pro pořádek: Bárta, hororově ulíznutý panovačný patron s přiškrceným hlasem milující sebe, sebe a vzdáleně i Napoleona, samozřejmě zůstává politickým zjevem, jenž mě ve slabších nocích děsí ve snu. Vládní stranu řídí jako bezpečnostní agenturu, pro vlastní propagaci skupuje všechny okolo a ke všemu ještě drží jedinou možnou příčetnou vládní koalici pod krkem.
Větší sranda byla i s lidovci, opileckými heretiky z Moravy. Když jste je posadili do vlády a Cyrilu Svobodovi dali ministerstvo, zapomněli na čtyři roky i na Boha. Na druhou stranu si nemůžu pomoc - skoro jako když cítíte potřebu očistného coming outu: poslední dobou jsem Bártu několikrát viděl v televizi a musím uznat, že nemluví jako politik. Dokonce možná ani nemyslí a nekoná jako politik.
Nebo v případě ministerstva dopravy, Bártovy útěchy za vysněné vnitro, jež začal aspoň skromně čistit. I tisíc auditů a vyhozených úředníků, kteří si z našich daní udělali bezedný soukromý měšec, bude málo.
A stejně tak českých stavebních firem. Ty by Bárta měl nejenom zažalovat a lámat z nich zpět nehorázné přeplatky za silnice, dálnice, obchvaty a mosty, ale ještě jejich management v okovech přivézt na místo činu a nechat je jejich zpravidla sviňskou práci do konce života a zadarmo opravovat.
Copak musí krást tak, že se některé dálnice částečně zavírají, ještě než se úplně otevřou? Možná by si mohli ušetřit práci a začít je opravovat hned, jakmile dělníci dojedou na druhé straně na konec. Nikdo by si toho aspoň nevšiml.
Je to nepříjemné dilema. Za Radka Johna, Kristýnu Kočí a lesklé barevné šátky si Bárta zaslouží samotku na Mírově; za napoleonské řádění na ministerstvu, byť samozřejmě především kvůli vlastnímu egu a kariéře, určitý kredit. Možná mu pošlu nakrájené jablko, jeho oblíbenou denní psychoterapii.
