Demonstrace v Tunisu

Demonstrace v Tunisu Zdroj: flickr.com

Tunis je v plamenech. Tunisané jsou prvními Araby v novodobé historii, kteří svrhli svého vůdce a vyrazili násilně do ulic

Adéla Knapová

Od útěku prezidenta bin Alího do Saudské Arábie, kde je v exilu,  už ve vězení uhořelo přes 42 lidí, ozbrojené gangy rabují obchody, hoří hlavní nádraží a desítky dalších budov ve velkých městech.  Tak vypadá dnes jedna z nejoblíbenějších turistických destinací Čechů.

Africká zemička Tunis patří mezi dovolenkové stálice. Je to podle cestovních kanceláří sázka na jistotu – jako byl donedávna Egypt. Ceny i pětihvězdičkových hotelů, které si našinci volí stále častěji, mírné, moře teplé, země bezpečná, místní obyvatelé přátelští. Režim téměř demokratický. Tedy rozumějte na severní Afriku.


Zvlášť důraz na bezpečnost a demokratické poměry kladou turističtí průvodci v autobusech rozvážejících české turisty z letišť do hotelů hned po příletu. Osvícený prezident, který vládne zemi 23 let, byl chloubou všech Tunisanů – jméno Zin al-Abidín Ben Alí uslyšel od místních každý turista během prvních hodin. Stejně jako další informace o vysoké vzdělanosti tohoto národa a fungujícímu právnímu systému i soudů. A to je všeobecně uznávaný fakt.

 

 

Chvalozpěvy se u pozornějších návštěvníků turistické oázy na severu Afriky setkávaly sice s nedůvěřivými pohledy – to když si třeba pronajali automobil a sami zemi projížděli, mimo letoviska, mezi lidi, do vesnic, na chudý venkov… - ale proč si vlastně lámat hlavu s tím, jak se v Tunisu doopravdy žije?


Tunis je v Evropě synonymem levných a dostupných, celkem luxusních dovolených. Punkt. Dvě hodiny letu z Prahy či Brna, s příjemným klimatem, dostatečným pozlátkem pouštní exotiky. Co je pod povrchem, ať tam zůstane. Chceme se opalovat, ne přemýšlet, či dokonce pátrat po realitě.

 

 

Teď však možná budeme muset použít při plánování dovolené kromě jednoduchých kupeckých počtů „kolik jídla a osušek zdarma za své koruny dostanu“ také mozek. Budeme kromě dvou tří místních jídel servírovaných během „folklórních dnů“ v hotelech znát i poměry náboženské a sociální. Není na škodu vědět, jakou historii má daná země za sebou, v jakých podmínkách ti, kteří nás bezejmenně v hotelech obsluhují, žijí, k čemu se upínají, o čem sní. Možná se zase cestování a dovolené stanou způsobem, jak si rozšířit obzory a poznat i pocity neznámé, ne vždy nutně příjemné, ale každopádně nové.