Západní koalice zahájila leteckou operaci v Libyi, Sociální demokracie hodlá držet pohromadě a Otakar T. se v cele pokusil o sebevraždu.
Západní koalice zahájila letecké útoky proti Libyi. Jediná arabská země, která se akce účastní, je Katar. Neútočí přitom na letadla (Kaddáfí žádné do vzduchu neposlal, ví proč), ale na pozemní cíle, protiletadlovou obranu, velící stanoviště, ale taky na Kaddáfího jednotky, ohrožující Benghází (cílem akce je také zamezit masakrům civilního obyvatelstva). Američané se chopili velení po jistém váhání, nic jiného jim nezbylo, zjevně proto, že by ostatní státy nedokázaly své jednotky koordinovat a řídit. Evropané nedokážou bez Američanů efektivně bojovat. To není moc perspektivní. USA by se chtěly co nejrychleji z této „vedoucí“ pozice stáhnout, pochopitelně, každý si o ně bude pucovat boty. NATO se nemůže na účasti v zásahu dohodnout, blokovalo ji Turecko.
Zdá se, že Turecko začíná dost podstatně ohrožovat akceschopnost Aliance, mění se sekulární tuerecký stát na islámský náboženský? Pokud ano, má na tom Západ svou vinu, prosazování lidských práv v nynějším západním pojetí v islámské zemi vede, jak se zdá, nakonec nutně k islámské náboženské diktatuře. Proti vojenskému nasazení v Libyi protestuje i Liga arabských států, která si rezoluci OSN vyžádala. Prý kvůli tomu, že jsou oběti na životech civilistů, mělo jít jen o to, aby nad Libyí nelétala letadla. Zprávy o spoustě civilních obětí ovšem šíří cíleně Kaddáfí, a navíc, vojenský zásah většího rozsahu bez civilních obětí je neuskutečnitelný. Taky Rusko se vzchopilo k odporu (je to zcela v duchu imperiální politiky SSSR, své západní konkurenty si nikdy přímo napadnout netroufl, tak jim aspoň házel klacky pod nohy, mezi Putinem a Brežněvem je zjevně takový rozdíl jako mezi Sobotkou a Paroubkem. Kritika západního zásahu má ovšem v Rusku údajně Širokou podporu veřejnosti (zjevně to chápou jako projev vlastenectví), o něco umírněnější stanovisko zaujal jen prezident Medvěděv. Pokud jde o Ligu arabských států, zásah v arabské zemi, pokud ho provádějí z Evropy, bude v arabském prostředí vždycky posuzován přinejmenším s podezřením. Sami přitom nejsou vůbec schopni zasáhnout. Západní země zasahují konec konců proto, že nemohou nechat ty, co se vzbouřili proti Kaddáfímu, zmasakrovat, protože v našem pojetí jsou to naši bližní. (Že tu hrají úlohu i mocenské a hospodářské faktory, je nesporné, ale nejsou tím nejdůležitějším hybným motivem, v tom zásadně nesouhlasím s panem P. Robejškem, aspoň jak jeho názory citovaly české noviny).
Je ovšem velmi sporné, zda v pojetí Ligy arabských států jsme my jejich bližní. Pak je každá pomoc těžká, protože se koná proti vůli těch, co jsou k ní sice kompetentní, ale zároveň neschopní a neochotní. Někdejší náčelník generálního štábu Šedivý k postoji LAS řekl (cituji dle MfD): „Oni si nechtějí pálit prsty, zatímco my můžeme? Spolu s USA se začínáme stávat četníky Středního východu. Nechtěl bych se dožít toho, že nás tyto země budou jednou na smrt nenávidět kvůli dnešní vojenské pomoci. A to tím spíše, že Washington prohlašuje, že cílem operace není svržení diktátora Kaddáfího.“ Vyhlídka je realistická, věc je ještě horší: LAS ne že si nechce pálit prsty, ona na žádný zásah prostě nemá. Vypadá to, že v současném světě není kromě USA nikdo, kdo by na nějaký zásah měl. Proto jsou Spojené státy tak všeobecně nenáviděny (i od svých spojenců, kteří vědí, že si to mohou dovolit; zaujmout podobně vychcaný postoj např. vůči Ruskému impériu je daleko obtížnější). Generál Šedivý se jinde (v LN) vyjádřil i na téma eventuelní české účasti v libyjském tažení: „Kdybychom postupovali v duchu současné politické linie, tak bychom museli počkat, až povstalci vyhrají. Pak bychom vyslali své jednotky. Mohlo by jít o polní nemocnici, ženijní jednotky, jednotky protichemické ochrany a některé další.“ To je dosti přesné.
Sociální demokracie vyjadřuje ústy svého předsedy jednotu a spolupráci. Na první pohled by to nemělo být těžké, obě křídla se v ničem neliší, jen v tom, kdo má být předsedou, a je tedy jen otázkou, zda budou schopni rozhodnutí sjezdu plně respektovat. Kdyby mezi nimi byly rozdíly v programu, dají se řešit rozumnými kompromisy. Oni se však liší jen osobními ambicemi, a v takovém případě je to s kompromisy o dost obtížnější. Pan Sobotka se v rozhovoru pro Právo vyjádřil v tom smyslu, že je důležité, aby, až vláda padne, byli ti, kteří její pád způsobí, schopni se s ČSSD domluvit na konání předčasných voleb. Zdá se, že pan Sobotka se k očekávané vládní krizi u nás staví trochu podobně jako Liga arabských států k zásahu v Libyi.
V LN se vyjadřuje biolog Marek Vácha k využití atomové energie (velmi rozumně) a ke vztahu občana a státu u nás (velmi nerozumně). K tomu druhému tématu se vrátím.
A tamtéž vyšla další filipika Jiřího Menzela na obranu Otokara Vávry. Pan Menzel si o odpověď přímo koleduje, pokusím se mu vyhovět.
Otakar T. (tak se to musí psát, je už obžalován, předtím nebyl, takže každý ví, jak se jmenuje; měl jsem námitky proti kritice tzv. náhubkového zákona, ty se ale týkaly policejních odposlechů, tahle šaškárna mi připadá neúnosná) se pokusil spáchat ve vězení sebevraždu. Zdá se, že pokus byl opravdu vážný, možná, že zemře. Zanechal dopis na rozloučenou. Byl na cele ještě s jedním obviněným. Upřímně řečeno, připadá mi to trochu divné: jak to, že spoluvězeň nepřivolal bachaře? Pokus o sebevraždu přece nadělá dost kraválu, bylo to ve tři v noci. Lidé podezřelí ze sexuálně motivované vraždy dítěte to nemívají ve vyšetřovací vazbě lehké. Je těžké pochybovat o tom, že to dítě zabil, ale za to by měl být odsouzen, ne zavražděn. Jak to bylo, nevím, nebyl jsem při tom, konec konců napsal dopis na rozloučenou. Omezuji se tedy na naději, že kompetentní orgány mají vyšetřování a vše, co s ním souvisí, pod kontrolou.
http://bohumildolezal.lidovky.cz/
