Nedůsledná sebekritika pana Vondry budí vášně. Havlovo Odcházení jakbysmet
Obviněný ze znásilnění a vraždy devítileté dívky spáchal sebevraždu, ministr Bárta by se údajně mohl stát předsedou Věcí veřejných a Havlovo Odcházení rozdělilo obec filmových kritiků.
Otakar T., obviněný ze znásilnění a vraždy devítileté holčičky, zemřel v pražské Vojenské nemocnici na otok mozku. Byl tam převezen poté, co se pokusil ve věznici spáchat sebevraždu oběšením, nakonec tedy úspěšně. Při pokusu o sebevraždu nebyl na cele sám, spoluvězeň údajně spal, nic neslyšel (podle odborníka musel jeho pokus trvat minimálně deset minut). Zanechal po sobě dopis na rozloučenou, který, jak se ukázalo, žádným dopisem na rozloučenou nebyl. Nikdy se nedopustil žádného násilného trestného činu a podle psychologů nebyl sexuální deviant. Je všeobecně známo, že vrazi dětí jsou ve vězení neustále v ohrožení života. Řekl bych, že stačí už jen obvinění – jeden kolega z Federálního shromáždění ČSFR, který byl jako disident za totáče vězněn, mi vyprávěl, že o něm StB nechala ve věznici rozhlásit, že je obviněn z něčeho podobného, a měl s tím dost problém. Už ve vyšetřovací vazbě. Tohle se určitě nezměnilo – tedy to, že ve vězení stačí obvinění, aby byla věc hotová. Co si má o celé věci člověk myslet?
Ministr Bárta údajně „nevyloučil“, že bude kandidovat na předsedu Věcí veřejných. Pokud by tak učinil, rozhodně by to znamenalo jakousi normalizaci poměrů v té straně. Role Teng Siao-pchinga je sice jistě pohodlná, ale v demokratické instituci se něco podobného nesluší. Na zasedání poslaneckého klubu VV zněly, jak píší v Právu (podle zdroje, který si nepřeje být jmenován, tj. údajně) plamenné výzvy jako: „Kurva, musíme být jednotní! Když nebudeme, tak to tady rovnou můžeme zabalit“ (měl to prohlásit předseda John). Předsedův proslov (samozřejmě údajný) má výrazně chruščovovský styl, nebyl však docela důsledný – správně by měla druhá část výroku znít: „Tak se na to tady rovnou můžeme vy…“ Podle MfD tajná vzpoura ve VV pokračuje, poslanci pouze prý nenašli zatím odvahu vystoupit a promýšlejí svou „exit strategy“. „Exit strategy“ podle toho znamená „jak to udělat, aby to pokud možno nebolelo“. Udělat to tak ovšem nejde, taková rozhodnutí bolí vždycky.
Věci veřejné se Sněmovně, a to znamená sociální demokracii, ústy místopředsedkyně ústavněprávního výboru Kateřiny Peake omluvily za to, že musí dodržovat koaliční dohodu a hlasovat proti sociálně demokratickému návrhu zákona, s nímž souhlasí. Sociálně demokratičtí poslanci se smáli, neměli pro ten kajícně vstřícný krok porozumění. Je otázka, jaký smysl mají podobná gesta, veřejnosti se to nedonese, opozici, jíž je gesto formálně určeno, je to k smíchu, koaliční partnery to mírně řečeno nenadchne.
Přečetl jsem si celostránkový článek Vladimíra Justa v MfD a Poslední slovo Jana Rejžka v LN na téma Havlova filmu Odcházení a jeho recenzentů. Pan Just potřeboval celou stránku na to, aby dospěl k závěru, že Havlovy „anatomické pitvy“ jsou snad pro někoho nestravitelné, ale to by nemělo být důvodem ani k mediálnímu svatořečení, ani k mediálnímu lynči jejich autora. To je soud jako vystřižený ze Zahradní slavnosti. Nicméně panu Justovi, řekl bych, vadí daleko spíš to, co zjevně považuje za mediální lynč (cituje Ondřeje Neffa, Kamila Fillu z Aktuálně.cz a Terezu Spáčilovou MfD). Podle Rejžka zase „reakce většiny filmových kritiků je především naprostým debaklem jejich profesní způsobilosti a schopnosti vnímat. Ne proto, že se jim Odcházení nelíbilo, ale pro chatrný způsob argumentace.“ Problém tedy je v tom, že negativní kritiky jsou nekvalitní. Je mi líto, ale tuhle argumentaci znám z roku 1965, kdy zakazovali Tvář. Dnes na štěstí už neexistuje Svaz československých spisovatelů, cenzura a ÚV KSČ, chuť zavřít kritikům hubu naneštěstí ano. Považuji to za skandální.
