Ministr Dobeš je pro dobrovolnou sexuální výchovu
O tom, jak se ministr Kalousek šalamounsky vykrucuje z obviňování ministra Vondry, o tom, jak se poslanec Huml nemohl rozhodnout, zdali chce nebo nechce být vydán Sněmovnou k trestnímu stíhání a také o tom, jak panu Bělohradskému vadí Reflex.
Poslanec Huml nejprve chtěl být vydán Sněmovnou k trestnímu stíhání, pak nechtěl, pak zase chtěl. Nakonec nebyl, pro jeho vydání nehlasovalo dost poslanců. On sám se při hlasování zdržel, což je v podstatě totéž, jako kdyby byl proti (počítají se hlasy pro). Takže nakonec nechtěl. Jeho stranický kolega ministr Dobeš prohlásil: „Ti, kteří nehlasovali pro vydání, jsou politickými dinosaury“. Když člen VV prohlásí o někom, že je politický dinosaurus, je to ta nejstrašnější nadávka a prokletí, jaké si lze představit (asi jako když Pavel Landovský řekne o někom,že je „kokotführer“).
A když už jsme u ministra Dobeše, chce, aby se na základních školách vyučovala sexuální výchova, ovšem v rámci nepovinného předmětu „etická výchova“. To je řešení jednak šalamounské, jednak podivné, věcně to patří do biologie (něco jiného je láska, ale ta se snad nemusí vyučovat). Proč by se měli žáci základních škol vyučovat, že děti nenosí čáp, jenom nepovinně?
Václav Bělohradský otiskl v Právu po dlouhé době článek, který mi připadá docela zajímavý. Upozorňuje, že diskontinuita státu vede k potřebě zdůvodňovat jej ideologicky („platí obecně, že stát, který netrvá, se musí trvale zdůvodňovat mytologickými prostředky“), což v Česku způsobuje vlny antipolitiky. V loňské volební kampani to podle něho byla jednak „brutální delegitimace demokratické levice“, jednak „masové využití morální paniku vzbuzujících hesel o vládě kmotrů, o všepronikající korupci, proti níž lze bojovat jen založením nových antipolitických stran, jejichž antipolitičnost symbolizují postavy jako kníže Schwarzenberg nebo novinář Radek John. V demokratických zemích se proti korupci nedemonstruje na ulicích, kdo má informace o spiknutí kmotrů, předá je policii, pokud ne, jedná se o morální paniku.“ „Způsob střídání vlád a elit nesmí připouštět vítěze nebo poražené totální, musí mít jen vítěze nebo poražené marginální“, nesmí se připustit, aby vítězové zavedli pravidla, podle nichž už budou vítězit vždy. Bělohradský dále mluví o „produktivní ose střídání“, podle níž se formují instance vlády i opozice, střídají se liberálové se socialisty. „V Česku ideje nejsou nástroje k pochopení světa, které vyměníme, když se svět změní a už mu neodpovídají, v Česku se ideje vyznávají. Je to dědictví dob, v nichž se za ideje umíralo v Kostnici, na střelnici v Kobylisích či v uranových dolech. Místo aby se idejí využívalo k popisu situací, které se snažíme vyřešit, jsou vyznávány jako Pravda, pro kterou se musíme obětovat.“ To poslední by chtělo asi nějak upřesnit, proč má „svět“ přednost před „idejemi“, co je to „svět“, navíc za ideje se vždycky umírá, jen to někdy trvá déle a míň to bolí. Nicméně jakési pseudonáboženské uvažování (fanatismus) je u nás dost časté – jenže, řekl bych, napravo i nalevo.
V Lidových novinách pokračuje diskuse o Havlově filmu Odcházení. Vlastně toani moc velká diskuse není. K tématu se vrátím.
